Král ničeho - Lesui

27. října 2017 v 12:53 | Wlcky |  Povídky
//Krátká psanka o Lesuim a jeho rozhodnutí - Smečka měsíčního svitu

Posadil jsem se na chladivý plochý kámen. Jeho hranice omílala nazelenalá voda jezera jako němá písnička, kterou jsem já slyšet nemohl. Hladila ho a laskala a přesto spolu sváděly nekonečný boj. Díval jsem se na ten boj, ale svýma očima jsem neviděl ničeho jiného, než své vlastní myšlenky.
"Zdál se mi sen," pověděl jsem zvlněné hladině. Nedoufal jsem v odpověď, nedoufal jsem v pochopení. Lakomá voda mi nic z toho dát nemohla, to jsem věděl.
"Byl jsem tu sám. Jen já a ztichlá země. Všichni ostatní už dávno odešli. Kam? To jsem nevěděl. Jenom já; poslední ze smečky, pán ničeho a nikoho. Na hlavě mi seděla koruna z chroští a chorošů a její otrněné větve mi drásaly kůži do krve.
Vzpomínal jsem. Alfa, ten hrdý rudý vlk, odešel se svou partnerkou jako první. Pak i ta vlídná Miritai. A pak další a další. Vlk za vlkem. Vlčice za vlčicí.
I hory byly opuštěné, její strážci už dávno vzdali svou hlídku na horských hřebenech a opustili tuto prokletou zem. Jen někdy, když přicházela bouře a vzduch se plnil napětím, se krajinou rozléhalo šílené vytí něčeho, co snad kdysi bývalo mým přítelem. Co to bylo nyní, to jsem netušil. Krev a sliny kanuly po horských stráních. Bílé peří pršelo na vyschlou zem. Ani vyhnanci už sem nepřicházeli. Nebylo tu nic, za co by stálo ještě bojovat.
A přesto jsem tu stále zůstával."
Odmlčel jsem se a hlasitě polkl vysušenou tlamou. Pálilo mě v krku, jako kdybych se týdny nenapil. Ale neměl jsem žízeň. Něco jiného mi svíralo hrdlo.
"Byl jsem starý a zlomený," pokračoval jsem svým příběhem."Toulajíc se osamělými, seschlými travinami a mrtvými stromy. Vyschlými koryty a kyselou půdou. Snad jen stín Reklanův se rovněž toulal opuštěnou zemí, držen na místě svou minulostí stejně tak, jako jsem jí byl držen já. Už jsem se jeho stínu nebál tak jako dříve. Neměl jsem proč.
Bez lásky, bez naděje. Starý zamračený vlk. Zůstávajíc na místě jako stín minulých věků. Opuštěn a zapomenut. Pán uschlé trávy, král spálené země a císař ničeho. To jsem byl já. Alfa smečky, která už dávno neexistovala."
Sklopil jsem hlavu k stále nevlídněji se tvářící hladině. Kupící oblaka odrážela se v ní jako v zrcadle a pronikala skrz mé tlapy až do zarmouceného srdce. Halila mi mysl a vytírala všechnu barvu z mých vzpomínek, myšlenek a snů.
"No tak ať!" vykřikl jsem náhle do jezera a potřásl mohutnou hlavou. Pohled mi ztvrdl, rozhodl jsem se. Drápy jsem zaryl do tvrdého kamene a začal jsem škrábat. Hrubými tahy jsem vydrápával do skály tu známě neznámou značku. Značku, co má matka používala. Značku, co po ní jediná zůstala. Byl to můj závazek, můj slib této zemi.
"I kdyby se měl můj sen stát skutečností. I kdyby pláně hořely. I kdyby útočili démoni a mé kosti se lámaly. I kdybych tu měl zůstat sám, opuštěný, zapomenutý král ničeho - tohle je můj domov. Je to moje země, moje říše.
A já jsem příliš tvrdohlavý na to, opustit něco tak důležitého, jako je můj domov."
"Co tam děláš, Lesui?" ozval se hlas spoza mých zad až jsem nadskočil polekáním. Tváře mi zrudly až po špičky uší a tlapou jsem neobratně zakryl svůj výtvor na kameni.
Zakryl jsem ho, ale smazat už nemohl. Ta značka, můj slib, tu zůstane dokud jí vítr a voda neodemelou a i pak, má duše patří tomuto místu.
To mi tak navždy bude připomínat.
Mě, králi ničeho.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nejhorší postava z mé povídky Stín Podzimu?

Aghr-way 0% (0)
Akiko 0% (0)
Athrayann 0% (0)
Erik Ekas'Mitil 0% (0)
Hlas 0% (0)
Mevnir 0% (0)
Michellias 0% (0)
Stín 0% (0)
Syrafel 0% (0)
Yvenur 0% (0)
Waerru Ekas'Mitil 0% (0)
Někdo jiný 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama