Walecie II.

14. září 2017 v 0:29 | Wlcky |  Povídky



Klesala jsem stále níž a níž. Poslední doušek kyslíku už dávno opustil mé plíce. Světla z hladiny se postupně vytrácela a svět kolem mě byl stále temnější a temnější. Stíny lačných predátorů kroužily kolem ve smrtícím sevření. Blížili se. Černé vlasy se kolem mě svíjely jako chaluhy. Snad se ještě stále snažily něčeho zachytit. Snad se toužily spojit s mrazivou vodou. Mé srdce se s ní už dávno spojilo. Tohle byl konec. Můj konec. Tak takhle vypadal. Po všech těch letech zavřená ve věži byl mým koncem hluboký oceán. Bylo to nečekané. A ironické. Když za ta léta v osamění mohl původně právě hluboký oceán a širá moře.
Zavřela jsem oči.
Můj otec. Král. Král velkého ostrovního království. Muž s nezměrnou mocí. Hrdý vladař a příšerný otec. Když se proti němu ostatní království spojila a vytáhla proti němu do války, nedokázal si přiznat svou porážku. Místo aby se vzdal, on pokračoval v bojích. Tisíce umírali v té strašné válce za jeho jméno. Neměl žádnou naději na vítězství.
Dokud jednoho dne nesestoupil do zakázaných jeskyň Bělonocí a když se odtamtud navrátil, bůh stál na jeho straně.
Je tu důvod proč jsou Bělonoční jeskyně zakázány. Dříve v nich lidé, šamani divokých klanů promlouvaly se svými bohy. Obětovávaly jim cokoliv, co je mohlo ukojit. Ve strachu z jejich hněvu a ve víře v jejich milosrdenství. Ovoce, zvěř i své vlastní děti. Bohové si brali cokoliv, co se jim zamanulo. Byli mocní, tak mocní. A s každou další obětí, s každým dalším následovníkem jejich moc stále rostla. Vábili nevinné a ovládali svými slovy. Příslib moci, příslib bohatství. Lidé proti sobě válčili hrůzné bitvy ve jménu svých bohů. Pro jejich potěšení. Pro jejich zábavu. Každý člověk žil ve strachu, že se zprotiví svým bohům. Že jeho dítě bude vybráno jako obětina. Že jeho bratr postaví se proti němu a jeho žena se sama zabije aby se mohla připojit k Velké Matce v nekonečnu.
Bohové byli strašliví a krutí. A proto proti nim lidské kmeny povstaly. Obětní oltáře se rozbíjely, chrámy bořily a kněží upalovali. Cokoli, co neslo znak nějakého boha, bylo strženo a zničeno. Jejich jména se zapomněla, zmizela společně s knihami. A bez jejich jmen, nebylo komu obětovat. Jejich moc pomíjela a pomíjela, dokud se z nich nestal jen stín jejich předchozí slávy. Náladové přízraky kazící mléko a přivolávající bouře.
Dokud můj otec nepřinesl jméno Boha všech moří z prastarých síní Bělonocí. Ve své hrozné pýše si snad myslel, že může boha obalamutit. Přísahal mu, že pokud mu pomůže vyhrát tuto válku, dá mu cokoliv, o co bůh požádá.
A válku opravdu vyhrál. Lodě útočících vojsk se lámaly o útesy, potápěly v bouřích a trhaly o nespatřené hrany. Vojáci byli zpustošeni obrovskými žraloky a strašlivými krakeny až se moře barvilo tou zkázou do ruda.
Ale když válka skončila a boje utichly, bůh, vyčerpán vším tím konáním, vyřkl svou cenu. Řekl si o královu prvorozenou dceru. Mě. A král se jeho přání vysmál. Porušil svou přísahu a odmítl mu svého jediného potomka dát. Před sebou měl vyčerpaného boha, který použil svou veškerou moc. A sám se stal pánem obrovského království. Nebál se slabého boha a nebál se jeho hněvu. Vyhnal boha ze svých zemí a dál vládl své říši.
Jenže svědomí mého otce trápilo. A strach. Obával se bohova návratu. Obával se ho tak moc, že se v noci budil s křikem a svou zbraň od sebe neodložil na více než stopu.
Nebylo mi ani sedm zim, když jsem ho poprvé potkala. Byl podzim a já si hrála na pláži za královskou zahradou. Jen tam stál a díval se na mě. A já z něho nemohla odtrhnout oči. Byl tak překrásný, jako obrázek z dětské knížky. Myslela jsem si, že je to víla. Nebo čaroděj.
Když jsem o něm pověděla svému vychovateli, zhrozil se. Slovo se okamžitě dostalo ke králi a ten, ve svém velkém strachu a potupení, mě dal zavřít do osamělé věže na osamělém ostrově. Tak vysoko od moře, jak jen to bylo možné. Ve víře, že je bůh stále příliš slabý, než aby mohl opustit svou doménu na takovou vzdálenost. Ve víře, že mě tam nikdy nenalezne.
Ale mýlil se.
Otevřela jsem oči.
Vypadal tak kouzelně jako ten první den, kdy jsem ho spatřila na pláži. Hladká pleť se barvila v různých odstínech modré a zelené až do mléčně bělavé. Překrásný štíhlý obličej a místo očí dvě nekonečné hlubiny. Zahalen v dlouhých chaluhách roztodivných barev, které za ním vlály jako obrovská křídla, která mohla pohltit cokoliv. I můj strach. I mou mysl. A můj svět.
Byl to sen. Myslela jsem si, že je to sen. Dívala jsem se do Jeho očí a nevnímala smrtící pálení svých vlastních plic. Mysl selhávala a můj život s ní. Ale On se mě dotkl. Ten jediný dotek. Mé plíce se zalily slanou mořskou vodou, ale jejich chlad už nebolel. Nadechla jsem se a žila jsem. Žila jsem.
Musel to být sen. Propadával se oceánskou hlubinou společně se mnou. Tak blízko, ale přesto mimo můj dosah. Díval se na mě jak klesám stále níž a níž. S pohledem chladným jako kus kovu a hlubokým, jako to nejtajemnější moře.
"V takové hloubce," zašeptaly jeho modravé rty, "vše, co se dotkne mořského dna, zůstane mořem. Navždy."
V tom pohledu bylo něco, co jsem nepoznávala. Ta nekonečná hloubka se stáhla kolem mě a začala mě děsit víc a víc. Musela jsem uhnout pohledem, nedokázala jsem to déle snést. A v ten moment jsem pod sebou spatřila sutiny. Trosky vysokých věží a mohutných staveb. Klesala jsem kolem nich v nehlučném pádu hlubinou. I v té temnotě jsem jasně rozpoznávala pobořené domy a chrámy. Místa, kde dříve musely být zahrady či velké síně. Táhlé promenády, nyní plné mořského písku a všemožných tvorů.
A pak jsem spatřila dno. Blížilo se ke mě jako já se blížila k němu. Nemohla jsem to zastavit. Nohy, ruce, nic mě neposlouchalo. Najednou jsem se toho dna bála víc než čehokoliv jiného. Vybavila jsem si Jeho slova. Navždy. Vzhlédla jsem k němu.
Díval se na mě a já to nemohla vydržet. Dno se ke mě pomalu blížilo a já nemohla nic udělat. "Prosím," chtěla jsem říct, ale nic nevyšlo z mých úst.
"Prosím, já se nechci stát mořem."


* * *

Probudila jsem se ve slunečních paprscích. Prsty jsem prohrábla měkký písek. Tak laskavě mě objímal a laskal po celém těle. Šimravé vlnky mořského přílivu mi zalévaly chodidla. Hladil mě jemný dotek slaného vzduchu.
"Má paní," promluvil kdosi starostlivým hlasem. Znala jsem ten hlas, i když teď byl jiný. Nemohla jsem přijít odkud ho znám. Připadal mi tak milý.
"Princezno Walecie, probuďte se!"
Otevřela jsem oči a vyděšeně nasála do nosu teplý vzduch. Nade mnou se skláněl muž s širokým obočím a rozcuchanými, hnědými vlasy. Díval se na mě vyděšeným pohledem. Byl to ten námořník s kloboukem.
"K-kde to...?" snažila jsem se promluvit, ale v hrdle se mi zadrhával veškerý vzduch. Trhnutím jsem se posadila a začala vykašlávat ze svých plic vodu. Dávila jsem se a zajíkala. Nemohla jsem popadnout dech.
"Paní, musíme rychle pryč," mluvil na mě podivný námořník, "nebo nás tady najdou."
"Kdo?" zkoušela jsem promluvit, ale nemohla jsem. Sůl mi dřela hrdlo a voda se nechtěla mých plic vzdát.
"Muži krále Gewira, má paní," pokračoval neúprosně starší muž. "Váš otec, má paní, Váš otec je mrtev. A Vy jste jeho jediná dcera."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama