Walecie I.

14. září 2017 v 0:26 | Wlcky |  Povídky

//Měla bych dopisovat povídky, nebo se soustředit na knihu. Ale ne, to já začnu úplně bez důvodu psát nový příběh. Nebo jen s jedním malým důvodem. Střípek sna. Takže, moc se omlouvám. Berte to jako malé procvičování mého stylu psaní. Ale upřímně, zajímalo by mě, kam bych se s takovýhle příběhem dostala... Fu fu fu...//



Dotek chladných prstů na mém těle. Jemný, snad až opatrný. Zarýval se do mých nahých zad jako drápy mořské bestie. Přinutil mě se chvět a přinutil mě se tisknout blíže k němu. A přesně to On chtěl.
Tiché tření látky o látku. Závěsy se ve slaném větru vzdouvaly v podivné harmonii. Unášely je vzdálené písně o nesplněných slibech a pomatených válkách, které se mě dotýkaly se stejnou měrou jako kovově chladné prsty mého násilníka. Marně jsem tápala, marně jsem prosila. Páska přes oči mi skryla celý svět. Celý můj svět. A Jeho tvář.
"Ženo má," zašeptal mi do vlasů hlasem plným mořské vody a zpívání sirén. Zalapala jsem po dechu, jako už tolikrát. Nemohla jsem se ubránit. Nikdy jsem to nedokázala.
"Ženo má." Přitáhl si mě blíže a objal silnými pažemi. "Chtěl nás od sebe oddělit."
Husí kůže se mi rozběhla po těle jako pramen ledové vody. "Můj otec?"
"Ano, tvůj otec," pokračoval s obličejem zabořeným v bledé kůži mého krku, "co porušil svou přísahu. A myslel si, že mě může zastavit. Že nás může oddělit. Tvůj otec, co tě zavřel do věže a myslel, že mě to zastaví. Že mě to odradí. A že snad zapomenu. Na svou ženu, co mi byla přislíbena."
"Můj otec," zopakovala jsem nejistě. Jeho hlas, jeho tvář. To vše mi už dávno zmizelo ze vzpomínek. Všechno se to událo tak dávno, pradávno. Neměla jsem dost síly ani příčetnosti abych si tu vzpomínku uchovala. Vše, co jsem znala. Celý můj svět. Všechno bylo zde, v mé věži. V mém jediném domově, kde jsem žila v osamění uprostřed knih a slaného vzduchu. Jen můj učitel mě mohl navštěvovat a mluvit se mnou na svých hodinách. Sloužící přicházeli a odcházeli bez jediného slova či pohledu. Bez jediného vlídného úsměvu. Bez kontaktu a laskavých slov. Jak jen jsem po nich toužila. Žíznila po nich. A On to věděl.
Odtáhla jsem se a nesměle ho políbila na ta kovově chladná ústa. Co jiného mi zbývalo. Bohu všech moří a oceánů se nedalo odporovat.



* * *

Má věž, mé sídlo. Tak vysoká a opuštěná. Nevím, kolik už uplynulo let od té doby, co jsem sem byla zavřena. Stále jsem si matně vybavovala brány otcova zámku, vykládanou podlahu trůnního sálu, první paprsky dotýkající se rozpadlých kopulí chrámů. Vzpomínala jsem si na královskou zahradu a barvy listů v začínajícím podzimu. Na stezku vydupanou těžkými vojenskými botami a křik. Kouř. Krev. A pak už nic.
Žila jsem tu tak dlouho. Den za dnem. Noc za nocí. Bála se Jeho návštěv a vítala je stejnou měrou. Lapala jsem po Jeho slovech jako ryba na suchu. Vpíjela se do objemných knih a snila příběhy dávných hrdinů. Trénovala s učitelem známé kroky a lačně do sebe nasávala každou novou informaci, dovednost. Neměla jsem nic jiného. Jen svou věž. Na svém ostrově. Uprostřed mořských vln a zpěvu ptáků pějících písně o vzdálených končinách, kterým jsem nikdy nemohla rozumět.
Ale dnešek byl jiný.
Po takové době jsem v sobě měla cítit neklid, ale necítila. Vše mi připadalo tak správné. Jako by nic jiného nemohlo být. Učitel odešel na čas, tak jako vždy. Dveře se zavřely, zaklaply a kroky odezněly. To přišel můj čas.
Smotané lano jako by se samo zauzlovalo kolem dřevěné nohy masivní postele. Ruce samy od sebe upevnily zásoby do rybářského pytle. Tělo samo od sebe vklouzlo do prostého oblečení, které jsem si musela ušít z potrhaných spodniček a ukořistěných hadrů. Všechno, všechno se schylovalo k tomuto dni, tomuto okamžiku. Už nebylo na co čekat. Teď a nebo nikdy.
Lano nebylo tak dlouhé. Vzhledem k vysokým stropům věže mě nemohlo dostat dál než o patro níže. Ale to stačilo.
Lano se houpalo a zmítalo v prudkém mořském větru. Navlhlo během několika okamžiků a zadíralo se mi do rukou jako tisíce drobných čepelí. Vítr mě rval na kamenné výběžky věže a zpíval mi do uší tu známou melodii. Nebála jsem se. Měla jsem, ale nebála jsem se. Znala jsem ji velmi dobře. Každý den jsem ji poslouchala, dýchala jí a vracela nazpátek. Uklidňovala mě a konejšila. Teď už jsem se nemohla vrátit.
Okenice se povolně otevřela, když tenká malířská špachtle nalezla západku. Tiché klap a zavrzání a pak už mi nic nebránilo prolézt dovnitř.
Místnost byla prázdná. Opuštěná. Snad kdysi to mohla být pracovna, ale dnes už jen zaprášený psací stůl naznačoval svůj předchozí účel. Tušila jsem to. Věž tu nestála proto aby se stala mým vězením. Dříve musela být překrásná. Sídlo vědění a knih, nebo alespoň to jsem mohla odhadnout z tolika polic. Dnes však byla opuštěná, poničená a přinucena dělat mi žalářníka.
Najít točité schody nebylo těžké. Probíhaly prostředkem kulové věže přímo jako šíp. V okouzlujících spirálách sestupovaly stále níž a níž a prastaré dveře na odpočívadlech mě jen nechávaly v nevyřčených otázkách, co se za nimi asi nachází. Co za nimi může být? Jaká tajemství moje klec celou tu dobu skrývá?
Ale nesměla jsem se zastavit. Teď už ne.

* * *

Propocená hrubá látka se mi tiskla k tělu a nepříjemně škrábala už tak rozbolavělé tělo. Na něco takového jsem se nemohla připravit. Dech se mi zadrhával na rtech a srdce uhánělo ještě větší rychlostí než já stačila klást nohu před nohu na nekonečných zákrutech točitých schodů. Celý svůj útěk jsem si plánovala a připravovala se, ale nikdy jsem nečekala, jakým nepřítelem mi budou schody.
Prosvětlená místnost, kterou jsem minula, musela být kuchyně. Slyšela jsem hlasy a to mě vyděsilo. Musela jsem přidat a doufat, že na schodech nikoho nepotkám. Se štěstím jsem minula i dvojici stráží. Každý další zákrut jsem se obávala. Každý další schod jsem napínala svaly.
A pak najednou skončily. Poslední schod a pak už nic. Šedivý sál a rozbořené sochy. Chtěla jsem si odpočinout, svést se po kamenné stěně na chladivou zem a zůstat tam ležet dokud nedokážu popadnout dech. Ale nesměla jsem. Do každého kroku jsem se nutila. Byla jsem tak slabá. Tak k smíchu. Přede mnou se čněly hrubé dvoukřídlé dveře z jakéhosi tmavého dřeva. Stačilo natáhnout ruku a otevřít je. A pak budu volná.
Zápach hnoje a slaného pobřeží mi zaplnil nos. Bylo to jako úder, který jsem nečekala. Moje svoboda páchla jako mrtvá ryba.
Hlasy z blízké stáje mě probudily z mého překvapení. Nemohla jsem déle čekat. Od věže na východ se v jejím stínu schovávala pobřežní vesnice. Malý přístav a několik lodí. Viděla jsem jí tolikrát ze své věže, ale teprve teď mi došlo jak moc vzdálená vlastně je. Svaly se bouřily.
"Mohla bych ukrást koně," napadlo mě okamžitě, když jsem se ukryla za dřevěnou budovu. Škvírou mezi prkny jsem se dívala dovnitř stáje na dvojici rozmlouvajících mužů. Nebylo jim příliš rozumět mezi koňských frkáním a přešlapováním. Jeden z nich právě vyváděl osedlaného koně za otěže ven. Stačil mi jediný pohled aby mi došlo, že netuším jak se na koni jezdí. Takové obrovské zvíře. Vyvolalo ve mě strach. Strach, který jsem nečekala. Odtáhla jsem se od stěny stáje a na sucho polkla. Do vesnice budu muset jít po svých.

* * *

"Potřebuji odvést pryč," řekla jsem pevným hlasem. Někde jsem četla, že s námořníky člověk musí jednat tvrdě a neoblomně. A snad to i fungovalo. Muž přede mnou se zatvářil velmi zmateně. Jeho velká, plešatá hlava se naklonila na stranu až se mi naskytl dobrý výhled na plejádu světlých jizev, co vypadaly jako drobné pavučinky na tmavě opálené pleti.
"Pryč?" zopakoval nechápavě a drobnými očky si mě prohlížel. Neucukla jsem, nezachvěla se. Stále mě to všechno přemáhání, ale nesměla jsem.
"Pryč. Někam z tohoto ostrova."
"Tak slečna by chtěla někam pryč," ozval se výsměšný hlas zpoza plešatého námořníka. Vysoké boty a vlněná košile. Pomuchlaný klobouk podivného tvaru. Tmavé a kostrbaté vousy. Díval se na mě s přivřenýma zkoumavýma očima a rty se mu křivily do nedobrého šklebu. Nelíbil se mi. Ten člověk byl svým způsobem naprosto odporný.
"Kapitáne," pozdravil ho plešatý námořník s větší úctou, než bych u někoho takového očekávala. Kapitán si ho nevšímal. Díval se na mě, propaloval mě očima. Čekal co mu odpovím, ale v tu chvíli jsem se na slova nezmohla. Zadrhávala se mi v hrdle. Nelíbil se mi, tak moc se mi nelíbil. Ani jsem netušila proč. Byl tak zvláštně cítit.
Místo slov jsem jen přikývla.
"A máš čim zaplatit?" zeptala se mě další postava. Předtím jsem si ho nevšimla. Oproti hranatému plešatému muži a zle vyhlížejícímu kapitánovi působil tento muž v širokém farmářském klobouku tak nezajímavě. Prostý obličej a umaštěné hnědé vlasy. Hrubé strniště a husté obočí.
Uvolnila jsem uzel na svém batohu a vytáhla z něj jeden ze svých prstenů. Ve slunečním světle zapadajícího dne vypadal jako by hořel. Paprsky se odrážely od drobného bledého drahokamu jako od zrcadla. Nevzpomínala jsem si, odkud jsem ho dostala. Snad to byl dar od mého vzdáleného otce. Snad tam byl odjakživa. Netušila jsem. Neměla jsem žádnou lásku pro šperky.
Kapitán se zarazil a škleb na jeho vousaté tváři zkřečovitěl. "Odkuds to šlohla, holka?" zeptal se vážně a prsten mi z ruky vytrhl. Nastavil ho proti slunci a přimhouřeně si ho prohlížel.
"Neukradla jsem ho, je můj," odporovala jsem.
"Jak by se holka jako ty dostala k něčemu takovýmu?" zeptal se mě třetí muž s pozvednutým obočím.
"Dostala jsem to od..."
"Možná jich má víc," skočil mi do řeči plešatý námořník a strhl mi můj rybářský pytel ze zad. Zachytila jsem jeden z provazů a snažila se ho přitáhnout nazpátek, ale jediné další trhnutí námořníka a provaz mi popálil ruce. Sykla jsem bolestí a stáhla se.
Plešatý, hranatý námořník mi prohledával věci a vítězoslavně se zazubil, když našel ten zbytek. Popadla jsem ve věži něco ze své šperkovnice. Doufala jsem, že se za to dostanu až domů, až k mému otci.
"Vrať mi to!" vyštěkla jsem na velikého námořníka. Když si mě dál nevšímal, vykopla jsem a trefila ho do holeně.
Odpovědí mi byla rána hřbetem ruky do obličeje. Tak náhlé. Bolelo to. Nečekal jsem to. Svezla jsem se na zem s tváří zarudlou a se slzami v očích. Vyděšeně zírající na ty tři muže.
"Tos nemusel," zabručel muž v klobouku.
"Ta děvka mě kopla!"
"Vezmem jí sebou," prohlásil najednou kapitán. Prsten mu zmizel někde ve váčku a na tváři se mu opět usadil ten nepříjemný škleb, jako kdyby jeho tvář ani nic jiného neuměla.
"Cože?"
"Řek sem," rozhodně uťal protesty kapitán a klekl si ke mě, až jsem cítila zatuchlý pach z jeho úst. Ucukla jsem, ale jeho ruka mě chytila za bradu. Nepustil mě. Taková hrubá a mozolnatá ruka. Páchla po rybách a tabáku. Byla tak moc jiná, než Jeho ruka.
"Taková pěkná micina se může hodit." Zlo v jeho očích na mě zíralo svou velikou nekonečností. Jako by bylo hmatatelné. V tváří v tvář něčemu takovému jsem ztuhla a roztřásla se. Jeho špinavé prsty bloudily po mém obličeji. Škleb na jeho tváři nabral nepřirozené šíře.
"Užijem si a pak ji můžem prodat tomu bastardovi Yuvimu." Dva z těch odporných prstů mi roztáhly rty a zajely dovnitř do mých úst. Zalkla jsem se. Žaludek se mi nadzvedával. Nechutné. Odporné. Ten muž nemá žádné právo se mě dotýkat. Nemá žádné právo...
Náhle jsem skousla a má ústa zaplnila pachuť horké krve.
Ve stejnou chvíli jsem vykopla nohu nahoru směrem ke kapitánovu mezinoží.
Dřív než se někdo z nich stihl vzpamatovat, utíkala jsem směrem pryč z doků. Proplétala se uličkami malého přístavu a zakopávala o příležitostná těla opilých lidí. Bála jsem se. Tak moc jsem se bála. Myslela jsem si, že mě pronásleduje. V každém stínu jsem viděla ten odporný škleb. Cítila na sobě ty ruce. Stíny už se dávno proměnily v bezměsíčnou noc, když jsem si uvědomila, že jsem úplně sama.
Sama, zoufalá a bez ničeho.
"Musím se dostat pryč," zašeptala jsem si sama pro sebe. Snad jsem si snažila dodat nějakou odvahu, snad jsem jen nevěděla co jiného dělat. Noc pokryla vše svou temnou mocí a jen lampy v oknech narušovaly její poklidný plášť. Z přístavu doléhaly bujaré hlasy velkých mužů. Tříštění skla. Písně a slaný vítr. Velká loď se líně kolébala ze strany na stranu a její nesčetné provazy se kývaly ve zpěvu moře. Zvaly mě dál.
Když se mi podařilo se uklidnit, vydala jsem se tím směrem. Ta loď byla tak veliká. Tak strašlivá na ztemnělé obloze. Protáhlý dřevěný trup sténal a naříkal do náhlého ticha. Špatně uvázaná plachta sebou škubala v přímořském větru. Podivná žena na přídi s ptačími křídly na hlavě na mě kulila své dřevěné nehybné oči. Lákala mě aniž bych tušila proč. Věděla jsem, že na tu loď musím nastoupit. Cítila jsem to. Ale nevěděla jsem jak.
"Ta zasraná děvka," zaslechla jsem strašlivý sykot. Mé srdce vynechalo jediný úder. Jediný úder, než jsem si uvědomila, že mě ve stínu beden a sudů na molu nemůže vidět.
"Už to nech bejt, bobe," připojil se další hlas a další tmavý obrys proti světlu nedaleké hospody. Ten třetí muž s širokým kloboukem. Přikrčila jsem se za otevřenou bednou a doufala, že mě tu neobjeví.
"Neříkej mi bobe, ty...!"
"Mysli na ty cetky."
Kapitán se zasmál při opilým smíchem. "Až ty prodám, budu boháč."
"Jasně, jasně."
"Nakoupim tolik rumu a ženskejch a dokonce života se budu topit v jejich..."
"Heh, a já myslel, žes chtěl flotilu." Podepřel svého vrávorajícího kapitána námořník s kloboukem.
"Jo, jó, tu taky."
Dvojice proklopýtala kolem mého úkrytu a pokračovala dál k lodi. Musela to být jeho loď. Ze všech lodí, to musela být zrovna ta jeho loď. Ale nebylo pochyb. Musela jsem se tam dostat. Musela jsem vyplout s touto lodí.
"Dej se do kupy, bobe. Zítra naložíme a vyplouváme."
"Neříkej mi bobe," zaškytal kapitán. Zamával na dvojici pochrupujících námořníků na stráži a se svým společníkem oba zmizeli na té velké lodi.
Nezbývalo mi nic jiného. Žádnou jinou příležitost jsem neviděla.
Vyčkala jsem si na ráno, ukryla se do otevřené bedny a zaklapla víko.

* * *

Čtvrtý den na moři už jsem se zvládala vyhýbat většině námořníků. Ukrývala jsem se převážně ve skladišti, ale pro jídlo a pití jsem si musela vždy dojít do kuchyně. To byla nejtěžší část. Kuchař si rád nahlas zpíval, ale místnost byla často plná ostatních námořníků. Musela jsem si najít správný čas. Počkat si a ukrýt se v nahromaděných prázdných sudech na konci chodby co tak štiplavě zapáchaly po rumu a soleném mase.
Námořníci nebyli takoví, jaký byli popsaní v knihách. Odvážní muži moře. Byli odporní. Špinaví a neupravení. Všudypřítomný pach potu prostoupil úplně vše. Byla jsem jím nasáklá. Trávil mě pomalu zevnitř. A strach. Celé dny jsem trávila zalezlá v malé bedně a klepala se strachem. Kdykoliv mě mohli objevit. Netušila jsem, co by se mnou udělali. Ani jsem to nechtěla vědět. Strach mnou prostupoval a každý krok jsem předpokládala, že může být mým posledním. Za každým rohem jsem viděla zlomyslný škleb kapitánova tmavého vousu. Každé jídlo mohla být past. Nervy jsem měla napnuté k prasknutí.
Ale byla jsem dobrá. Loď byla velká a já se v ní brzy naučila pohybovat. V tichosti a nespatřena. Tedy to jsem si alespoň myslela, dokud jsem ve skladišti nenašla ten balík.
Smotek látky páchnoucí po soli. S nějaký oblečením, sušeným masem a měchem uvnitř.
Někdo věděl, že jsem tu.
Náraz. Bez varování. Něco narazilo do lodi se strašlivou silou až se povážlivě rozhoupala a naklonila se. Zvuk tříštícího se dřeva. Výkřiky. Rozkazy. Valící se voda. Náraz.
Mrštil se mnou proti stěně až mi vyrazil dech. Všude kolem mě se sypal náklad. Většina krabic měla být zajištěna, ale lana při takovém nárazu povolila a popraskala. Teď se náklad převaloval ze strany na stranu a nebezpečně hrozil, že zasáhne i mě. Musela jsem pryč.
Další náraz se mnou hodil na zem a nějakým zázrakem se mi podařilo popadnout ztracený dech. Dostala jsem se na nohy, ale udržet stabilitu na kymácející lodi bylo nemožné. Opět jsem skončila na zemi a dál jsem mohla pokračovat jen po všech čtyřech. Víko od krabice mě zasáhlo do nohy, když jsem se dostávala ke dveřím. Musela jsem se dostat z podpalubí.
Kolem se rozpoutalo peklo. Loď se nakláněla do strany a hrozila, že se převrhne. V trupu musela být díra. Prostřední stožár hořel a praskal v podivném úhlu, který držel jen kvůli dalším stěžním. Ti ale rovněž začínali hořet. Muži pobíhali sem a tam. Upravovali plachty, nabíjeli děla. Někteří se jen skrčili do rohu a modlili se k Bohu všech moří. K Němu. Oni nemohli vědět, jaký je.
Někdo na nás útočil. Neviděla jsem je, všude bylo příliš kouře a paniky. Jen co jsem se dostala z podpalubí, nad mou hlavou přeletěla střela velikosti koňské lebky. Dopadla do vody za lodí, kde se potopila do věčné hlubiny. Nějaký námořník mě srazil stranou, když probíhal kolem. Vše se mi zamotalo. Oheň, krev a křik. Praskající dřevo. Údery vody. Ječící rozkazy hrůzného kapitána. Kouř plnící mi nozdry. Bezduché hučení, které mi plnilo hlavu. Vše se smíchalo dohromady v jeden příšerný obraz zkázy.
Někdo na mě mluvil. Prskal mi do obličeje a když jsem nereagovala, odtáhl mě stranou k zábradlí. Opřel mě tam a propleskl. Byl to ten muž. Ten s farmářským kloboukem. Ale teď byl bez klobouku. Klobouk musel se ztratit někde v bitevní vřavě. Dívala jsem se na něho s prázdným pohledem. Neslyšela jsem, co říká. Jen křik a krev.
Odběhl pryč a nechal mě tam samotnou. Samotnou uprostřed toho pekla.
Postavila jsem se. Všechnu svou poslední sílu jsem použila na to, abych se postavila. Nohy mě neposlouchaly, tak moc se třásly. Celá jsem se třásla. Rukama jsem se opírala o rozviklané dřevo a doufala, že nepovolí.
Zvedla jsem svůj pohled akorát v čas abych zahlédla soudek se střelným prachem, jak se valí po palubě. Tak líně a nesmyslně. Zvuk kolem jako kdyby náhle ustal. Hučení bylo to jediné, co jsem byla schopná slyšet. Vše tak příšerně vzdálené. A soudek se valil dál, přímo do středu. Přímo do ohnivého sloupce prostředního stožáru.
Otočila jsem se a vyskočila ven. Ven z lodě. Pryč.
Výbuch mě okamžitě následoval a mrštil se mnou do chladné vody jako s pouhou součástí té potápějící se lodě. Střed s hladinou mě napůl omráčil. Nebyla jsem schopná udržet se na hladině. Pokusila jsem se něčeho zachytit, natáhnout se po něčem, ale všechno to bylo pryč. Všechno to klesalo se mnou pod mořskou hladinu a do hlubin. Do těch nekonečně temných hlubin. Tak chladných a roztoužených.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nejoblíbenější postava z povídky Stín Podzimu?

Aghr-way 50% (1)
Akiko 50% (1)
Athrayann 0% (0)
Erik Ekas'Mitil 0% (0)
Hlas 0% (0)
Mevnir 0% (0)
Michellias 0% (0)
Stín 0% (0)
Syrafel 0% (0)
Yvenur 0% (0)
Waerru Ekas'Mitil 0% (0)
Někdo jiný 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama