Havran

7. prosince 2015 v 19:22 | Wlcky |  Povídky
Pokud jste do teď nade mnou nezanevřeli, s touto povídkou se sama jistě přiznávám k ztrátě příčetnosti. Vše to začalo jako nevinný sen. Ach má hlavo co to tam vyvádíš?! Ano, miluji sny s příběhem. Ale někde musí být udělána hranice. A pak má člověk vědět, co se v jeho nitru skrývá. Však posuďte sami co mi na dnešek noc nadělila.


---Co jsem to udělal?
---Bylo to tak náhlé. Vnuknutí? Ne, to ne. Věděl jsem, co dělám. Vše jsem promyslel, vyhodnotil a provedl. S naprostou přesností a profesionalitou. Chladně? Bez emocí? Ne, tak to není. Cítil jsem, ach cítil jsem možná až moc. Ale nebolelo to. Cítil jsem, ale ne ty správné emoce. Byly pomotané, promíchané. Místo viny slast a na místo slasti zadostiučinění. A že ho bylo.
---Neužíval jsem si to. Nebo ano? Pocity, ať pomíchané, snad nemohly patřit mně. Nikdy v životě jsem se necítil tak... svobodně. A zároveň v řetězech, na provázcích loutkáře. Nebyl jsem to já. Něco mě muselo posednout. Vždyť já bych nikdy...
---Nebo ano?



---Pojivo zdiva se mírně drolilo. Mezi prsty se měnilo v prach a v náhlém bezvětří se snášelo k zemi. Nezkoumal jsem tento jev dlouho. Netušil jsem kolik času mi skutečně zbývá. Věděl jsem to s naprostou přesností.
---Velké kamenné základy, tak stabilní mezi vším tím tnilým dřevem. Cihly, nákladné a v nynější době tak nepříjemné pro mou osobu. Nelámal jsem si s tím hlavu. Nebylo proč. Cizokrajná rostlina, tak rychle se množící, popínající se po celé zdi, mi vynahradila všechny obtíže. Byla pevná. Zkušený zloděj by ji snad dokázal využít k vyšplhání do prvních pater a prvních pootevřených oken.
---Nebyl jsem zkušený zloděj.
---S oporou v šlahounech rostliny a úchytech ve vymletém pojivu jsem vylezl s rychlostí hodné stromové šelmy až do nejvyššího patra plného tichosti a prázdnoty. Okno bylo zavřené. Nekladlo odpor pod mými prsty. Pohyby se staly automatickými, ačkoliv nebyly nikdy dříve prováděny ani spatřeny provádět.
---Lehkými kroky jsem stanul na dřevěné podlaze. Ani prkno se nepohnulo. Ani prkno nezaplakalo ačkoliv by jistě mělo proč. Tmavý plášť jemně sklouzl z okna za mnou. Snad následoval mě, snad následoval jsem já plášť. Pevně vím jen, že jeho hluboká kápě mi dodávala jistotu. Jistotu? Nikdy v této hlavě nebyla jediná pochybnost. Děj se, co má se stát. Vykonej, cos přišel vykonat.
---Beze zvuku, havraní pírko kleslo k podlaze.
---Beze zvuku, má štíhlá postava pokračovala dál.


---Nikdy dříve jsem tam nebyl, nenavštívil jsem ten dům. Tak jak jsem mohl vědět...? Nikdy dříve jsem zámek nepáčil. Tak jak jsem...? Ne, to nejsou ty správné otázky. Věděl jsem to. Ačkoliv jsem to vědět nemohl. Stejně jako když tu teď stojím, přestože tu nemůžu stát. Nezáleží na tom. Nebo ano?
---Otázka: proč? Ano, tuto jsem hledal. Proč?
---Nikdy dříve jsem se otázkou soužití nezabýval. Dokud se netýkaly mě, neočekával jsem od nich nic než další otázky a napadání. Město, kam jsem přišel, však bylo obklopeno tou otázkou. Přesyceno. Lidé jí dýchali, lidé jí jedli. Byli jí nakaženi. Nakaženi? Možná to slovo jsem hledal dříve... Nevšiml jsem si ho. Nyní to vím.
---Soužití. Podle teoretiků ta nejlepší varianta. Praxe ale ukazovala jinou tvář. Jenže teoretici nemohou žít praxi, není to jejich svět, a proto město zahalila nesnášenlivost.
---Nikdy jsem s hatrissy problém neměl. Těch několik, kteří se na mé cestě objevilo, bylo příliš plachými na zkřížení mého směru. Samozřejmě jsem znal příběhy z velkých válek. Hatriss bývala nebezpečná rasa. Neporazitelná ve svých lesních domovech, nepřekonatelná ve střílení jedových šípů, nespatřitelná za šerého počasí. Jenže když zmizel les, zmizela i jejich bojovnost. Mnoho království si z těchto, kdysi hrdých, ne tak od člověka rozdílných, stvoření udělalo své otroky. Bez pevných kmenů stromů se ohýbala vůle hatrissů až k zemi, dokud nepraskla a nezmizela docela.
---To už bude desítky let. Toto království, jako i několik dalších, mělo být jiné. Hatriss dostali své místo ve městech, práci a postavení. Myšlenkou bylo soužití. Skutečností byla nenávist.
---Lidé se vždy báli odlišného. Neměl jsem jim to za zlé. Sám jsem byl člověkem.
---"Byl"? Proč jsem to slovo použil?


---Dveře po levé ruce tak sladce voněly. Neznal jsem tu vůni. Věděl jsem komu patří. Ale ne. Ne teď. Až později.
---Našlapávajíc neslyšně na hrany chodidel sešel jsem po hlavním schodišti do prvního patra. Do patra pootevřených oken. Do patra bez prázdnoty, ale naopak se zvuky lidského hlasu. Ženský hlas, snad slabě zpíval ukolébavku. Ten zpěv mě očaroval. Zastavil jsem se za zavřenými dveřmi odkud vycházel a poslouchal. Nikdy jsem tu píseň neslyšel. V hlavě se mi vybavila slova každé sloky až jsem měl chuť přidat svůj vlastní hlas k nápěvu.
---Hlas umlkl.
---Pohl jsem se. Sledoval jsem žilky dřeva na zavřených dveří. Sledoval jsem je jakoby na nich závisel můj život. Zavřel jsem oči a otevřel dveře. Bez jediného zvuku.
---Uvnitř v místnosti seděla žena s čarovným hlasem. Zády ke mně. Mlčela. Usmívala se nad kolébkou. A tvor z kolébky usmíval se na ni. Byl to tak rozkošný pohled, že jsem měl chuť rozpřáhnout ruce v dojemné obětí a srdečně oznámit: "jsem doma".
---Několika kroky jsem přešel k ženě a ostřím, doteď schovaným v rukávu, jsem jí podřízl hrdlo. Do vzniklé rány natlačil hrst havraních per.


---Nebránili se, tím ze sebe udělali tu nejvhodnější oběť. Každá špatná sklizeň, úmrtí nebo nehoda byla jejich vinou. Za špatné počasí mohli tito divocí tvorové. Povodněmi se mstili za zničení domova. A když zemřel starý starosta tohoto města, hněv měšťanů věděl na kom se vybít.
---Hatriss, to slovo v sobě snad nikdy dříve nenosilo tolik nenávisti. Ale i to bylo lidem málo. Kopřiváci, traviči, a mnoho dalších výrazů majíc vyjádřit jejich podřazenost. Jejich primitivnost. Jejich zlo.
---Jeden, jediný z těchto kopřiváků pozvednuvše hlavu, byl sražen na zem a na místě zuřivě ubit klacky. Tento jediný, bezmocný, který však dovolivši si zvednout hlas, stal se noční můrou lidu. Stal se symbolem jejich strachu, který si odmítli sami sobě přiznat. Báli se dne, kdy by si mohli hatrissy dovolit najít v sobě novou vůli a začít se bránit.
---Nový starosta vydal zákon. Každý hatriss může mít jen jedno dítě. Zbytek nechť je vyhnán zpět do spálených zemí. Nemluvňata včetně.


---Dívalo se na mě a s jeho tváří si stále pohrával úsměv, netušíc co se nad jeho kolíbkou právě stalo. Pustil jsem tělo na zem. Snad jsem zalitoval krásného hlasu. Snad jsem zalitoval mladé ženy když se ta stejná čepel zakousla do měkkého masa jejího syna a jejich krev se smísila. Nebo snad jsem zalitoval ostří. Či krásného vzoru koberce.
---Na nehybné tělíčko sneslo se mírumilovně několik černých pírek. Sledoval jsem jak na nich ulpívá voda života. Něco v tom pohledu mě fascinovalo. Ale měl jsem být přerušen.
---Pohyb tak strašlivě známý ovládl celé tělo, potřeboval jsem švih. Drobná dýka vylétla z mé dlaně a s chladnou přesností se zastavila ve svém cíli. Tělo dívenky zůstalo stát ve dveřích. Dívala se na mě než se její pohled přesunul na zbraň v hrudníku. Snad chtěla něco říct, snad chtěla křičet. To se nedozvím. Klesla k zemi a nechala mě čelit své zvrácené zvědavosti.
---Zastavil jsem se u ní a vzal si zpět, co bylo mé. Ranka ještě ráčila se zběsile vypouštět rudou vodu, tak jsem v ní vložil pírko.
---Zůstal bych a sledoval ten chladnoucí zázrak, avšak má rozkoš táhla mě jinam. Nahoru, do nejvyššího patra. K pokoji. K vůni.


---Pohlédli jste někdy do tváře ženě, matce, která si musí vybrat, které z jejích dětí přežije a které bude vyhnáno na pospas? I když to nebyly lidské ženy... Snad teprve tam jsem byl rovněž nakažen. Jen naopak.
---Kolik životů, nevinných životů dětí bylo ten den vyhozeno na spálenou zem bez jediné šance na přežití? Nikdo si nevedl záznamy. Nikdo nikdy nebude to číslo znát. Přesto bude lidi strašit až do konce jejich dní.


---Probudila se a tak jsem to chtěl. Jen v noční košili ležela tam v bezpečí své postele. Bezbranná. Vyděšená. Tak mladá. Černé vlasy rozhozené po polštáři. Mohl bych dělat cokoli se mi zachtělo, ale já si stejně vybral hrát. Neznal jsem jí. Věděl jsem jakou hru pro ní zahrát. Věděl jsem čemu podlehne. Tmavá pírka padala na zem i na bělostná prostěradla měkkého lože. Okouzlil jsem jí tajemností a nádechem magie. Ne, nebyl jsem čaroděj. Podlehla mému kouzlu jako já podlehl její vůni.
---Neublížil jsem jí. Ne proti její vůli. Poskvrnil jsem ji, to ano.
---S výkřikem hrůzy vycházejícím z mužského hrdla o patro níž opustil jsem oknem zase dům.


---Co jsem to udělal?
---Stojím tu teď, ano, z vlastní vůle. Stojím tu pod oprátkou, protože navzdory všemu, co kdy má hlava o mně tvrdila, stojím tu právem. Přihlásil jsem se. Dobrovolně. Nikdo jiný kromě mě samotného mě nepodezíral. Míval jsem dobré srdce. Míval jsem srdce. Vědělo se to o mně. Nikdo by nepochyboval.
---Mužský hlas, ten jehož křik jsem téhož dne slyšel, starosta města a pán domu. Jeho oči se těžko popisují. A já nejsem ten, kdo by je popisovat měl. Oči jeho dcery s tou nejhlubší modří naštěstí tady nevidím.
---Slova obhajoby? Byl jsem posednut, měl bych říct? Jak chabé. Byl jsem to já. Nebo nebyl? Když já si nejsem jist, kdo jiný mi uvěří? Míval jsem čest a uznával pravdu. Proto tu dnes stojím a nechávám si konopný provaz kolem krku navlíknout. Lidé se dívají. Ale co mě mate, nejenom lidé stojí tu.
---Slova obhajoby. Možná mám co bych řekl. Nejsou to však slova pro mě. Možná ani ne ode mě. Jako kdyby jiný mi je do úst kladl.
---"Starosto teď už snad víš, jaké je to muset o všechny děti kromě jedné přijít. Starosto, tvůj zákon byl krutý. Teď ciť jeho krutost sám. Jak mladé stromky ze země vyrůstají, i jejich vůle se vrátí tam."
---"I zpevní se kůra. I vyroste les. I naše vůle. Zas vrátí se stesk," ozvalo se v odpověď z těch mlčení přivyknutých hrdel. Nejprve potichu, nesměle. Poté ještě jednou, však hlasitěji. Jeden hatriss díval se po druhém, jako kdyby nejprve nechápali co ta slova znamenají. Jako kdyby je neznali. A přesto je nyní opakují všichni jako jeden, postupně si čím dál tím víc uvědomující jejich význam i svůj vlastní hlas.
---Já neznám je, přesto bych je nyní každého zvládl oslovit jménem. Každou tvář rozeznal od druhé a vyprávěl její příběh. Ale není mi hodno vyprávět něco takového. Není mi hodno setrvávat. Trpělivost lidí i můj čas vykročí ke konci ve stejnou chvíli a provaz se s trhnutím napne div že nepraskne.
---"I zpevní se kůra. I vyroste les. I naše vůle. Zas vrátí se stesk,"
---Jen jediný havran s peřím černým jako noc usedne na trám šibenice. Jeho zakrákání se ztratí ve strachu lidí mísícím se s nadějí kopřiváků a svádějícím spolu boj. Ale to, jak se zdá, temnému ptáku nevadí. Zobákem vyškubne si z levého křídla dlouhou letku a upustí jí.
---Pírko, v náhlém bezvětří, beze spěchu, v složitém tanci spirál a obratů, dospěje až ke svému cíli přesně v okamžik, kdy sebou mé nohy naposledy zaškubou.
---Zakrákám ještě naposledy, roztáhnu černá křídla a vzlétnu vstříc kupícím se šedivým mrakům. Pode mnou nechť zavládne chaos.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama