The saddest show ever

2. června 2015 v 19:59 | Wlcky |  Povídky
Když jsem oči otevřel, měl jsem, namísto dvou nohou, nohy čtyři. Nechápal jsem ten zvláštní pocit. Mozek byl stále příliš rozespalý na to, aby pořádně vnímal. Protáhl jsem se a byl to vskutku nádherný pocit. Slastně jsem znovu oči zavřel a užíval si pocit napínajících se svalů pod kůží. Dokud jsem nenarazil na překážku. Něco studeného, kovového. Zvedl jsem pomalu těžká víčka a teprve teď jsem začal přemýšlet nad svým okolím. Vše co jsem věděl, bylo to, že tady jsem včera rozhodně neusnul.
Ano, co se stalo včera? Byla sobota, slunečno a nebe bez mráčků. Vzal jsem svoji přítelkyni do cirkusu, prý se tam strašně těšila. Koupil jsem zmrzlinu, vanilkovou. Voda ve vaně byla až moc horká. Výborná večeře. Měkká postel.
Místo, kde jsem nyní ležel, bylo všechno, jen ne měkké. Byla mi zima, foukal sem vítr z levého rohu. Ale vše bylo příliš tmavé, než abych mohl rozeznat, kde to jsem. Měl jsem žízeň a levá zadní noha mě bolela, jako kdybych si jí popálil.
Levá zadní noha? To mě vrací zpátky k tomu zvláštnímu pocitu. Čtyři nohy? A dokonce ocas? Co... co se to stalo?
Světlo.


Tak prudce se objevilo, že kdybych nezavřel rychle oči, snad bych nadobro oslepl. Hlasy. Zima. Pach. Ach, tak pronikavý nepříjemný pach. Zakuckal jsem se až se z mého hrdla ozval zvláštní chrčivý zvuk.
Naštvaný hlas. Ostrý kovový zvuk, jako když někdo udeří trubkou do radiátoru. Ale stokrát horší. Sklopil jsem uši k hlavě a konečně se přinutil otevřít oči vstříc bodavému světlu.
Mříž? Tak to byla ta kovová věc bránící mi v pohybu. Ale to nedávalo smysl. Za ní stál člověk. Brunátný v obličeji, páchnoucí potem. V ruce držel dlouhou železnou věc s ostrou špičkou na konci.
Ale ten člověk nebyl ten, který byl za mříží. To já byl. Byl jsem v kleci. Tak malé, že jsem se mohl jen tak tak protáhnout. Chumáče zrzavé srsti se válely všude kolem. Mé srsti?! Co jsem? Čím jsem se to stal?
Muž něco říkal. Nerozuměl jsem mu. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Ukázal na mě tou ostrou věcí. Přikrčil jsem se co nejvíce jsem mohl. Ta věc ve mě vzbuzovala takový strach, jaký jsem nepoznal. Bál jsem se, a bál jsem se i toho, jak moc se bojím. Chtěl jsem utéct, ale nebylo kam.
Má klec se otevřela. Naděje mi probleskla v očích, vyrazil jsem k východu. Prudce jsem zastavil, kovová tyč mě udeřila do čumáku. Zakňučel jsem. Bolelo to. Zase jsem se stáhl do zadní části klece, ale vzhledem k její velikosti, to nebylo moc.
Kde jsem se to ocitl?
Další ostrý zvuk a vzduch prosytil nový pach. Zakručelo mi v žaludku tak mohutně. Neuvědomil jsem si svůj hlad dokud jsem to neucítil. Klec se zavřela, ale to už mi bylo jedno. Zanořil jsem stále ještě rozbolavělý čumák do syrového masa. Trhal jsem. Drápal. Polykal. A znovu trhal.
Co to dělám? Ozvala se na okamžik mysl. Polykal jsem to syrové, krvavé maso s takovou divokostí, která zcela jistě nepocházela z mého srdce. Byl jsem zvíře, bestie. Hlad jí ze mě udělal. Ale maso mě nenasytilo, bylo ho zoufale málo a jen podnítilo mou chuť.
Klec se otevřela. Ani jsem si nevšiml, že se ten muž znovu přiblížil. Šťouchanec, ostře mě tyč dloubla do žeber. Zavrčel jsem, ale tím jsem si vysloužil jen další bolest.
Znovu do mě šťouchl. Netušil jsem, co po mě chce. Nerozuměl jsem jeho rozzuřenému netrpělivému hlasu. Další šťouchanec. Bolelo to, ale už jsem se nebránil. Došlo mi, že tím by to bolelo ještě víc.
Mám vylézt ven? Ptal jsem se sám sebe. Když jsem se poprvé vydal k východu, dostal jsem ránu přes čumák. Chtějí po mě ale teď abych vylezl ven? Tak dobrá. Pomalými pohyby jsem opatrně vyšel z klece ven.
Bylo tam víc lidí. Jak muži, tak ženy. Dokonce i několik dětí. Všichni pobíhali sem a tam v podivném barevném oblečení, křičeli, páchli. Klecí, podobné té, z které jsem právě seskočil, tu bylo mnoho. Různých tvarů a velikostí. A v nich byla zavřená zvířata. V bídném stavu. Slyšel jsem jejich nářek, jejich prosby a bezduché blábolení. Lidé však jako kdyby nic neslyšeli. Z jedné klece kousek dál se ozývaly šílené výkřiky. Jejich majitel již pozbyl příčetnosti. Bylo to smutné. A lidé se smáli, křičeli. Chtěl jsem utéct, ale bál jsem se. Bál jsem se udělat byť jen jeden špatný krok.
Někam mě vedl. Ostrými šťouchanci mi udával směr. Když jsem zavrčel a ohnal jsem se tlapou s ostrými drápy, bylo mi dopřáno bodnutí do slabin. Šel jsem tedy dál.
Kolem krku mi nějaké dítě připnulo smradlavý kus kůže, obojek. Svědilo to. Chtěl jsem si to sundat, ale nešlo to dolů. Zadní nohou jsem se to snažil rozdrásat, ale místo toho jsem poškrábal jen sám sebe a vysloužil si další ďobanec ostré tyče.

Oheň. Bolest. Křik. Bolest.

Nerozuměl jsem jim. Bodali mě. Nutili mě stavět se do nepřirozených pozic. Bál jsem se ohně. Jeho šlahouny se chtivě natahovaly po mé srsti. Přesto znovu a znovu jsem se musel přiblížit. Musel jsem proskočit skrz plameny. Již dříve popálená zadní noha dostala novou dávku strupů. Obojek mě škrtil.
Ach prosím, ach prosím... nechte mě už být!

Svázané slůně. Chtělo se mi plakat. Nic ale nevycházelo z mých očí. Krčil jsem se, bál jsem se, že na jeho místě můžu být příště já. Bylo to špatně. Nemohlo se bránit. Netušilo co se děje, bylo stejně, ne-li víc, vyděšené než já. Muži táhli za provazy. Slůně spadlo. Vztek mužů. Znovu. Pád. Znovu. Pád. Znovu. Stojí, nohy nepřirozeně roztažené. Pád. Hněv.

"Ráj na zemi, klaňte se mu!"
"Chvalte jej."
"A nikdy nezapomeňte na radost, na radost,..." stále se ozývaly z jedné klece bláznivé výkřiky umírajícího rozumu.

Výkřik. Stále se krčím. Znovu a znovu. Zápach spáleného masa a medvědích chlupů. Horká plotna. Došlo mi co lidé chtějí: tancuj, tancuj medvědě. Ale jemu ne. Ryk. Z jedné nohy na druhou, z jedné nohy na druhou a zase zpátky. Komicky se kolébat. Zavřel jsem před tím oči. Ale ten pach spáleniny mě stále svědil v čenichu.

"Pověz mi prosím. Rozumíš mi, že? Řekni, kde to jsme?"
Ani se na mě nepodíval. Snad byl příliš unaven a zbit na to, byť jen zvednout oční víčko.
"Doma," odpověděl mi nakonec prostě, jako kdyby na světě nebyla jednodušší a zároveň hloupější otázka. Jinak nereagoval, jen si přitáhl ocas blíž k tělu.
Musím se odsud dostat. Tato myšlenka vystrnadila všechny ostatní z mé hlavy.
"Pojď, utečeme. Teď nás nehlídají." zašeptal jsem jejím směrem, ačkoliv jsem se již předtím ujistil, že lidé mi nerozumějí.
Otevřel oči. "Kam?" zeptal se. Mrskl ocasem na jednu stranu a hned zase na druhou.
"No, přeci ven,"
"Ven? Venku nic není. Tohle je domov."
"Ale..."
"Tohle je domov."

Hlas. Fanfáry. Víc hlasů. Mnoho hlasů. Pach. Mnoho pachů. Světla. Dupot. Barvy.
Oslepilo mě to světlo. Nechápal jsem, co se děje. Měl jsem hlad. Ale kopanec mě přinutil vyběhnout zpoza barevné látky. Ocitl jsem se uprostřed volné plochy. Jediné volné plochy. Ohrazené lidmi. Nespočtem lidských těl namačkané jedno na druhé. Bál jsem se jich. To snad jen můj hlad mě přinutil zůstat na místě. Ten zápach těl sliboval i maso.
Bič. Bolest. Žádné maso, věděl jsem to. Přesto jsem byl hladový.

Oheň. Bolest. Křik. Bolest.

Smích. Smích? Ano smích. Lidé se smáli. Tleskali. Výskali a křičeli.
A já tonul v bolesti. Hladu. Slzách. A strachu.
Jak vtipné.


Vykřikl jsem. Posadil jsem se a odhodil ze sebe nasáklou bílou látku. Dýchal jsem. Zběsile. Zakryl jsem si obličej rukama.
Rukama?
Ano, nebyly to tlapy. Ruce, obyčejné pětiprsté ruce.
Byl to jen sen, jenom hloupý živý sen. Utěšoval jsem sám sebe a snažil se uklidnit. Trvalo mi to několik minut než se můj dech i tep znovu vrátil do klidného tempa. Byl to jenom sen. Ačkoliv tak živý sen jsem snad ještě nikdy neměl. Jako bych si stále dovedl vybavit ten pocit čtyř nohou, pocit zvířecího strachu a ostré bolesti.
Vstal jsem, stále ještě trochu rozladěn svým nepříjemným probuzením v sobotní ráno. Udělal jsem si lehkou snídani a ještě stále v pyžamu vyšel před dům pro ranní noviny.
Nebyla sobota. Byla neděle.
Ale jak bylo něco takového možné? Přeci jsem nemohl prospat celý den?
"Cirkus zažalován za týrání zvířat," hlásal nadpis článku na hlavní stránce novin.
"Zvířata se dočkají nových, lepších domovů."
Na přiložené fotce bylo něco zvláštního, ačkoliv jsem nejprve nedokázal pochopit, čím mi tak zvláštní připadá. Ten muž na ní, principál, mi byl nějak povědomý. Ale to by nebylo tak divné, přeci jenom včera, tedy podle všeho předevčírem, jsem byl s přítelkyní právě v tomto cirkusu. Ale to zvíře na obrázku, pohublý tygr s pronikavýma očima,...
...měl popálenou levou zadní nohu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama