Kéž by tu bylo slunce

11. května 2015 v 22:27 | Wlcky |  Povídky
---Zakopl jsem. Je možné, že se z mých úst na svět vyloudilo několik odpudivých výrazů, ale naštěstí nebyl kolem nikdo, kdo by je mohl slyšet. Vždyť spadne-li v lese strom a není kdo by ho slyšel, vydal by ten strom při svém pádu nějaký zvuk? Ale já nebyl strom a tohle nebyl les. A co do toho vůbec pletu nějakou vzácnou dřevinu? Zakopl jsem na rovné ulici o svou vlastní nohu a s tím mi filosofie nijak nepomůže. A už vůbec ne biologie. I když možná, kdyby mi byla narostla další noha, nenavštěvoval bych zemi tak často.
---Mohl jsem zůstat ležet na zemi. Vždyť koho by to zajímalo? Poblíž se nenacházel nikdo, kdo by se staral o člověka ležícího nehybně na zemi. Jenže já musel vstát. Stejně byla zem betonově tvrdá a všeprosycující pach benzínu ke spánku nepovzbuzoval. Svět byl nějaký tvrdý a hranatý. Jen postele byly zase až příliš měkké a huňaté.
---Vstal jsem. Snad jen ze zvyku si oprášil nemuchlavé teplé oblečení a vážnými kroky pokračoval ulicí zvanou "Polní" jen abych se znovu zastavil. Opravdu si nevzpomínám, že by tu kdy bylo pole. Polovinu ulice tvořilo rozsáhlé parkoviště, druhou polovinu zástavba a třetí... jako by byla třetí polovina. Zkrátka poslední značná část nesla ten patosní název "Centrum odpadních látek", který se tak dobře vyjímal v novinových článcích. Zápach linoucí se z onoho místa mohl soutěžit snad pouze se syntetickou vůní chemikálií rozptýlených do ovzduší ve snaze ho pročistit od jiných škodlivějších látek. Možná kdyby tehdy v roce 2019 nevybuchla ta elektrárna všem by se dnes dýchalo lépe, ale kdo já jsem, abych někoho kritizoval. Kdo já jsem, abych mohl něco změnit. Když Vám i zaměstnanci Úřadu pro lidské dobro svými krásně uhlazenými slovy poví, že je Vaše dobro vlastně nezajímá, a se svými drahými čističi vzduchu odjedou na dovolenou do posledních parků světa, uvědomíte si svou nicotnost v hranatém světě.
---Jsem já to ale pesimista, odpusťte mi prosím Vás. Svět dosáhl svého vrcholu. Nikdo se ještě nikdy neměl tak dobře, jako se máme my. Technologie se zlepšují, znalosti se prohlubují, kriminalita vymizela a úmrtnost se snižuje. Díky systému AKIKO a pravidelným prohlídkám v Nemocnici pro prevenci deviací se jakémukoliv zločinu zabrání již ve chvíli, kdy se v mysli vynoří pouhá myšlenka na nepráví. Kamery dále ručí za naše bezpečí. Nikdy si nikdo nežil bezpečněji a pohodlněji než lidstvo v dnešním světě.
---"Já Vám nevím, nezní to až příliš jako nacvičená říkanka?" Jakoby odnikud ozval se slabý hlásek. Lekl jsem se nejprve, že jsou to Strážci pořádku, a já svou přítomností nevědomky se dopustil nějaké podezřelosti. Možná že jsem stál tak dlouho na jednom místě. Teprve když mě opustil počáteční šok, napadlo mne, že žádný z mužů zákona nemůže mít tak jemný hlas. Ve stejnou chvíli mi i došlo, že své předchozí myšlenky jsem probíral nahlas, a že kdokoliv s ušima mohl mé hlouposti zachytit.
---Otočil jsem se dokola, snažíc se vypadat co nejméně jako prostoduchostí nakažený jedinec, a pátral po zdroji onoho pisklavého hlásku.
---"Pane, můžu se Vás na něco zeptat?" tázalo se mě to s tím nejzvláštněji roztomile sekaným hlasem, který jsem kdy slyšel. Konečně jsem si všiml malého... stvoření. Ano, stvoření. Nejsem si jist jak to popsat. Veliký modrý klobouk s párem lepenkových zvířecích uší mi z obličeje neodhaloval víc než bradu. Sedělo to na nízké zídce u cesty a možná to tam sedělo už nějaký čas a sledovalo mě. Navzdory barevnému zeleno modrému oblečení jsem si tohoto stvoření stěží všiml i když mě upozornilo svým hláskem na svou přítomnost.
---Zvláštní dítě, pomyslel jsem si, ale nehodlal jsem být nezdvořilý. Nasadil jsem milý úsměv, takový ten co dospělí často nasazují, když mluví s dětmi. "A na jakou otázku?"
---"Kdepak je slunce?"
Očekával jsem mnohé, ale tato otázka mě nechala několik chvil beze slov. Zamrkal jsem. Snad jsem očekával, že se to stvoření rozplyne, ale nestalo se tak. "Jak to myslíš? Slunce přeci není." Ukázal jsem prstem směrem k šedivé obloze. Mraků tam bylo mnoho, téměř celé nebe bylo mrakem. A tu a tam, kdy se otevřelo oko těchto mračen, tmavá obloha poseta tisícerými úlomky satelitů a kusů lodí se objevila za nimi.
---"Ale matka říkala... já vím. Vždyť to vím." Hlas té postavičky se zdál najednou smutný ačkoliv mi ta slova dávala pramálo smysl. Čekal jsem jestli nepoví víc, ale zůstalo to najednou tak zvláštně potichu. Nehýbalo se to. Zdálo se jako kdyby v okamžiku usnulo, ale tak rychle přeci nikdo usnout nemůže. Osmělil jsem se po chvíli ticha k otázce. "A jakpak se jmenuješ?"
---Najednou to sebou trhlo a začalo rychle houpat nohama ve vzduchu. "Jmenuju?" zeptalo se zvědavě. "Jak jmenuju?"
---"No jaké je tvé jméno? Třeba já jsem S4N7322A. Rád tě poznávám..."
---Rozesmálo se to dětským smíchem až tomu spadl klobouk z hlavy. Byla to dívka, malé děvčátko s bledou pletí a s tmavými, zacuchanými vlasy. Ani nevím jak jsem si mohl na moment myslet, že by to mohl být chlapec. Modravé oči se na mě dívaly, ale trvalo mi zjistit, že ve skutečnosti nevidí mne. Že nevidí ani ulici a ani mraky. Byly skelné a zároveň tak hluboké, že by se v nich kterýkoliv člověk snadno ztratil.
---"To přeci není jméno," chichotala se a drobnou ručkou tápala kolem sebe snažíc se naleznout svůj zvláštní klobouk.
---"Proč by nemělo být?" otázal jsem se jí mírně nechápavě. Chtěl jsem jí podat tu modrou klobouku podobnou věc, ale její ručka to našla dříve. Přitáhla si ho na klín, ohmatávajíc ho jako by se chtěla ujistit, že tam ta nalepená ouška stále jsou.
---"Violka, Růženka, Liliana,... to jsou jména. Kdo může mít ve jméně čísla?"
---Zavrtěl jsem nad tím děvčátkem hlavou. Bylo na ní něco tak zvláštního, že nepřináleželo mi tuto zvláštnost popsat. "Dřív se lidé takhle jmenovali, ale dnes máme taková jména. Když se jmenuješ Violka, může se i někdo další jmenovat stejně a pak je v tom jen zmatek. Teď má každý své jméno, originální, patřící jen a jen jemu."
---"Vlastnit jméno? To není dobré. Jméno přece není věc aby někomu patřilo."
---Odmlčel jsem se, neboť mi nepřicházela žádná slova na jazyk, kterými jsem jí mohl tento prostý fakt vysvětlit. "A jak se tedy jmenuješ?", zeptal jsem se jí nakonec.
---"Takhle jedna nemá jméno. Matka jí ho nedala, nestihla ho dát," zašeptala najednou tak smutným hláskem až mi přeběhl mráz po zádech.
---"Co se stalo s tvojí maminkou?" zeptal jsem se ačkoliv jsem nevěděl, zda chci znát odpověď.
---Poklesla jí rameny a na okamžik se zastavila. Jako kdyby ani nedýchala, jen se nevidoucíma očima dívala na klobouk. Nadechla se. Usmála se a znovu začala houpat nohama.
---"Povězte mi prosím, máte rád zelenou?"
---Další otázka, která mě zaskočila. "A-ano, mám jí rád," odpověděl jsem snažíc se najít důvod její otázky. "I když se dnes už tolik nevídá. Zeleně je míň a míň, s tím jak ubývá rostlin." Napadlo mě, jak může slepá dívka znát zelenou barvu, ale chtěl jsem být dostatečně ohleduplný a nezeptat se na tuto otázku.
---"Proč ubývá rostlin?"
---"To protože nemůžou růst bez slunečního světla a potřebují také čistou vodu, které je v dnešní době nedostatek," vysvětloval jsem jí snažíc se vyhýbat odbornějším pojmům, které by pro dítě byly nestrávitelné. "Špinavý vzduch zeleni také neprospívá, proto je dnes na světě jen několik posledních parků, kde člověk může vidět rostliny. V některých se dají najít dokonce i malá divoká zvířátka."
---"Myslíte, že je to tak správně?"
---"Co tím myslíš, maličká?" zeptal jsem se a naklonil hlavu na stranu. Nemohla mě přeci vidět. Ale přesto naklonila hlavu na stejnou stranu, jako já, opakující moje pohyby.
---"Svět z kovu a betonu, z benzínu a bez slunce." Nasadila si velký klobouk na hlavu, ale ještě než jí pod ním zmizel obličej, stihl jsem si všimnout drobné změny v jejích očích. Již se nezdály tak skelné. Měly v sobě život, modrou bezednou jámu. Postavila se na zíďku a balancovala na ní s ručkama rozpřaženýma do stran pro rovnováhu. "Svět bez květin a zvířat, bez svobody a se jmény jako s pořadovými čísly. S čísly jako na popravu. Jeden za druhým." Podívala se na mě zpod klobouku a ruce nechala klesnout k bokům. Její pleť, snad to byl jen hra světel pouličních lamp, se zdála najednou mít zelenavý nádech.
---"Vy lidé jste zvláštní. Proč jsem tady? Možná proto," pokračovala s pohledem stále upřeným na mě. Nezmohl jsem se na slovo a ona pokračovala aniž by si mě doopravdy všímala.
---"Nezajímá vás, co se děje s vašim světem, matkou a stvořitelkou. Možná proto jsem tu. Možná..."
---"O čem to mluvíš?" skočil jsem jí do řeči, jelikož mě začínala opravdu děsit. Nebyla před chvílí menší? Ustoupil jsem od ní o krok aniž bych nad tím přemýšlel. S tímto dítětem skutečně nebylo něco v pořádku.
---"Možná to chápu. Lidé se zastavili. Nejdou vpřed, jen couvají. Evoluce. Jsem tu já," šeptalo děvčátko stále rychleji a tišeji až jejích posledních několik vět se ztratilo v bzučení generátorů.
---"Povězte mi, prosím, máte rád tento svět? Myslíte si, že je to tak správně?"
---Díval jsem se na ní, nevěda co odpovědět. Chtělo se mi utéct. Bál jsem se, jestli toto není past na docílení mé lability. Slýchával jsem, že Strážci pořádku prý takové techniky používají. A jestli ano, dařilo se jim to výborně. Má mysl se začala bouřit. Bolela a zároveň byla tak zvláštně malátná. Jako kdyby se právě probudila z dlouhého spánku. Jako kdyby se najednou osvobodila ze řetězů a volně se rozeběhla po okolí. Vnímal jsem. Tak jak již dlouho ne. Vzpomněl jsem si na své dětství, na vzpomínky, které byly dávno zapomenuty. A pak náhle se vše zastavilo na jediné myšlence.
---"Ne, tenhle svět je zklamáním," pronesl jsem ta slova, za která bych jistě byl potrestán možná i smrtí, kdyby se donesla k vlivným uším. Ale bylo mi to jedno. Jen ta jedna myšlenka mi kroužila hlavou a dráždila mě k nepříčetnosti.
---Usmála se, ale už to nebyl ten dětský nevinný úsměv. Pochyboval jsem dokonce zda to stvoření přede mnou je dítě. Zda je dokonce člověkem.
---"Každá změna musí začít jedním drobným krůčkem, aby mohlo následovat klopýtání a padání. Ale stále vpřed." Nadechla se zhluboka jako by si chtěla zapamatovat zápach obklopující celé velkoměsto. "Kéž by tu bylo slunce."
---Vzhlédl jsem k nebi, snad jsem i čekal, že se mezi šerými mraky objeví paprsek dávno mrtvé hvězdy. Ale nedočkal jsem se. Pohlédl jsem opět dolů hledajíc malou dívenku, ale nenašel jsem nikoho. Na místě, kde ještě před chvílí stála, nikdo nebyl. Ani stopa po přítomnosti onoho zvláštního stvoření.
---Ne, to nebyla tak úplně pravda. Lampy se mírně utlumily, proto jsem měl problémy rozeznat tu drobnou věc choulící se u nízké zídky. Byla to zvláštní věc. Dotkl jsem se toho jemně prsty, ve strachu, že bych mohl něco poničit. Ale zdálo se to silné navzdory své velikosti.
---Na mém obličeji se usadil úsměv, úsměv dítěte. I v mých očích se snad můj pohled změnil, jelikož svět kolem mě vypadal najednou zcela jinak. Rozhlédl jsem se. Udělal jsem krok. A pak další. A další. Běžel jsem. Utíkal rychleji a rychleji. Nic na mě nečekalo, stejně jsem uháněl ulicí nevšímajíc si mraků na nebi. Proběhl jsem kolem nějaké skupinky lidí. Dívali se na mě s pozvednutými obočími. Nevěděli to, co v mé mysli bylo najednou jasné. Nestaral jsem se o to, zda mě zatknou za devianství, za odlišnost. Věděl jsem, že další kontrolou nemohu projít. Protože moje duše byla volná. Nebyl jsem otrok, nebyl jsem S4N7322A. Vždyť to ani nebylo jméno. Tento svět byl zklamáním, ale bylo to jedno. Není to konečné. Není na nás abychom pokračovali. Nejsme páni tvorstva, jsme jen součástí toho všeho. Náš svět není dokonalý, má jen posloužit jako odrazový můstek. To, že ve světě, který jsme sami zničili, nedokážeme dále žít, neznamená, že v něm nedokáže žít nikdo. Stvořili jsme si svůj vlastní konec počas věků a po nás přijdou další. A nejsme výjimeční, jsme jen součástí toho všeho. Jsme evoluce. Jsme Země. Jsme svůj vlastní konec. Ale ne konec Země.

---Tam, schována před zraky dosud nic netušících lidí, se krčila pod kamenem drobná květinka. Listy měla zdravě zelené a pomuchlané, jako by je teprve nedávno rozevřela. Její květ byl nádherný; modrý s černými okraji. Bez slunce a vody stála tam, živá a rozkvetlá. Možná i ta betonová zídka pod ní se víc zazelenala, ale v mírném světle se to dalo jen stěží rozpoznat.
---Jeden z větších lístků se ještě více rozvinul a natáhl se po obloze. Přidal se k němu i druhý list podobné velikosti. Květ se rozevřel a odhalil svůj střed ukrytý v mnoha okvětních lístcích. Drobný obličejíček se usmíval. Dva listy se rozevřely jako zelená křídla. Zamávaly do vzduchu a jelikož na místě nebyly žádné kořeny, držící květinku na místě, vydala se ovládnout svůj nový svět.
Protože každá změna se musí začít jedním drobným klopýtavým krůčkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vanimaré Vanimaré | Web | 12. května 2015 v 8:25 | Reagovat

Velice zajímavé zamyšlení. Skvěle píšeš. Přečetla jsem jedním dechem. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama