Sníh slzy neroní

24. srpna 2013 v 22:11 | Wlcky |  Povídky
---"Z šedivé oblohy se snášel neslyšně bílý sníh. Pamatuji si jak mi padal do zrzavých vlasů a studil na tváři. Pamatuji si jak se chlad prořezával přes teplé oblečení ostře jako dýka tichého zabijáka. Dech se měnil na páru a stoupal a klesal s neposedným větrem mezi budovami. Ten den byl jeden z nejchladnějších, které jsem kdy zažila. Studil až do morku kostí. Ale přesto to nebyla zima, co donutilo všechny mé končetiny se neovladatelně roztřást. Byl to jiný druh chladu, ten proti kterému se nedá chránit žádnými teplými látkami či kožešinami.
---Pamatuji si to, jako by se to stalo včera..."



---"Kdo to je?" pomyslela si sama pro sebe a nedokázala skrýt vlastní zvědavost. Čisté modré oči jí při tom jiskřily a zdály se být plné života. Jiné než okolí. Nepatřily sem. Ani husté hnědo zrzavé vlasy se nehodily pro toto ponuré a tiché městečko. Nikdy se tu nedovedla cítit jako doma. Dívali se po ní a báli se odlišností. Každá odlišnost musí být potlačena pro dobro ostatních. Ať už špatná nebo dobrá. Nehodila se sem, ale zdaleka nebyla tak nápadná jako on.
---Nechápala to. Nechápala jednání jindy tak vstřícných lidí. Obyčejně s cizinci problémy příliš neměli, dokud si cizinci sami problémy nezačali dělat. Ale toto bylo jiné.
---Seděl tam. Nic kolem něj se nepohnulo, ani on sám. Seděl v chladném sněhu, ale nevšímal si toho. A ani hustého sněžení nebo studených závanů. Seděl bez hnutí, bez emocí. Jako by v něm ani nebyl život. Zády se opíral o kamennou stěnu. Oblečení na něm toho mělo hodně za sebou a rozhodně nemohlo ochránit před krutými rozmary počasí. Na několika místy bylo i potrhané. Na hlavě měl kapuci, takže mu nebylo vidět do obličeje. Ale lidé kolem nevypadali, že by jí potřebovali vidět. Jakoby věděli co je zač. A to jí mátlo ještě víc.
---Nikdo se k němu nepřiblížil. Každý, kdo musel procházet touto ulicí, obešel tichou sedící postavu velkým obloukem. Jakoby se bál, že ho něčím nakazí. A nejhorší byl jejich obličej. Byl plný zášti a odporu. Neskrývali to. Nenáviděli toho muže v kápi, ale báli se ho příliš na to, aby ho mohli vyhnat. A na tichou postavu stále padal sníh.
---"Spí?"zeptala se v duchu sama sebe ta zvědavá dívka. O několik kroků se přiblížila k postavě a zůstala nad ní stát. Lidé v ulici se na ní podívali pohledem, kterému nerozuměla. Ale nelíbil se jí. Snažila si jich nevšímat a lidé se nakonec odvrátili. Stará pekařka dokonce udělala ochranné znamení ke svému podivnému bohu než uhnula pohledem jinam.
---Přestože se nikdo na ní a na postavu ve sněhu nedíval přímo, dívka cítila že všichni jsou napnutí a čekají na jakoukoliv záminku k odchodu pryč.
---Nevšímala si jich. Naklonila se nad stále nehybnou postavu a přemýšlela, jestli už náhodou v tom sněhu neumrzl. Nejistě sevřela v ruce teplou deku. Ale nakonec zvědavost zvítězila. Natáhla ruku a chtěla muži odhrnout tmavou kápi z obličeje.
---A pak jí zastavil. Ani jeho pohyb nepostřehla, prostě jí najednou pevně sevřel zápěstí a odstrčil ruku od jeho hlavy. Držel ji pevně, až to bolelo. Ale dívku více vyděsil ten náhlý pohyb. Ucukla a pokusila se svou ruku vykroutit z té jeho, která byla až podivně studená i přes rukavici. Ale on nepustil.
---"To bys dělat neměla," promluvil zvláštním trhavým hlasem. Pustil její ruku a vzhlédl. Ale kapuce stále vrhala ostrý a temný stín, kterým nedokázalo lidské oko proniknout.
---Zrzavovlasá dívka rychle ruku stáhla a prohýbala si zápěstím. Tak pevně jí chytit nemusel. "Možná jsem to měla nechat bejt. Nemůžu vědět co je to za člověka. Může to být nějakej zabiják a nebo šílenec. Může bejt nebezpečnej. Proč já se do všeho prostě hodlám plíst? Měla bych prostě zmlknout a odejít, ale..."
---"T-tady máš." vykoktala nakonec ze sebe navzdory všem svým myšlenkám. Pusa mluvila rychleji než běžel tok myšlenek. Ale i když se nad tím zamyslela, nevěděla co jiného udělat. Natáhla druhou ruku a podala mu teplou vlněnou deku, kterou přinesla. "Musí ti být zima." dodala už trochu jistějším hlasem. Bylo jí líto osamělé postavy ve sněhu. Ačkoliv nechápala proč, chtěla mu nějak pomoci.
---On se na tu deku podíval a pak pohledem přejel na štíhlou postavu dívky. Hlava v kapuci se naklonila na stranu a ačkoliv neviděla jeho očí, dívka cítila jak si jí zkoumavě prohlíží.
---"Nevíš kdo jsem, maličká," poznamenal po chvilce nepříjemného ticha. Nevzal si deku a ani se jinak nepohnul. To konstatování znělo překvapeně, ale ve zvláštním trhavém hlase to nebylo snadné rozpoznat.
---Nechápala jeho chování. Měl by vděčně přijmout tu deku. Jistě, nebyl to zrovna nejlepší kousek, ale zahřála. A to určit potřeboval. "Je mi jedno jestli jsi nějakej šlechtic nebo boháč, teď tu sedíš v potrhanejch hadrech ve sněhu a v tom nejhoršim počasí. Tak spolkni svý ego a vezmi si tu deku." vyjela na něj ostřeji než plánovala. Hlas se jí ale ani nezatřásl, ačkoliv se sama tak jistá necítila.
---Ozval se zvuk. Pronikavý a drsný. Trochu chraplavý až nepřirozený. Vycházel zpod kapuce. Dívce až po chvilce došlo, že to byl smích. Nikdy nic podobného neslyšela. Jen s notnou dávkou fantasie jste v tom smích mohli poznat, a to naštěstí rusovlasá dívka měla. Poznala ho, ale nepochopila. Na tom, co řekla, nebylo nic vtipného.
---"Vy mláďata jste zajímavá." řekl už zase vážným hlasem, v kterém nebylo ani stopy po předchozím veselí.
---"Tak kdo jsi?" zeptala se dívka zvědavě.
---Zavrtěl hlavou a rozhlédl se po ulici. "Měla by jsi se držet ostatních a nepřibližovat se k podezřelým cizincům, maličká. Pro své vlastní bezpečí."
---Dívka našpulila rty a rozkročila se. Dala si ruce v bok. "Přestaň se mnou mluvit jako s děckem a nevyhýbej se otázce." zasykla na něj. Chovala se zcela instinktivně a snažila si nepřipouštět žádné pochyby. Ten cizinec jí opravdu zneklidňoval a už několikrát jí napadlo, jestli by neměla prostě odejít. Ale její hrdost jí to nedovolila. Místo toho cítila, že balancuje na tenkém ledě. V tom chraplavém trhaném hlasu bylo totiž cítit lehké ostří.
---Podíval se zpátky na ní a ona si teprve teď uvědomila, že je ulice jinak prázdná. Všichni lidé odsuď odešli co nejrychleji a nejdál mohli. To nebylo povzbudivé zjištění.
---Na několik okamžiků bylo prázdné a dusivé ticho. Dívka byla nervózní a měla strach. Jemně se jí vkrádal pod kůži ačkoliv se snažila bránit. Nešlo to.
---"Vůbec nic nevíš. Tohle nejsou věci, do kterých by ses měla plést. Měla bys jít jinak..."
---"Kdo jsi?" zeptala se ho znovu a její hlas zněl daleko jistěji než se ve skutečnosti cítila. Sama sebe proklela za to, že nedokázala tu otázku udržet za zuby.
---Znovu zavrtěl hlavou, ale tentokrát spíše pro sebe. A pak si jediným volným pohybem sundal kapuci z hlavy.
---Dívce se zatajil dech. Ten muž měl mrtvolně bledou a tenkou pleť jako pergamen. Několik jizev na tváři se stříbřitě lesklo, ale nevypadali zrovna čistě srostle. Černé vlasy snad kdysi tvořily bujnou kštici, ale nyní byly prořídlé a matné. I rysy v obličeji vypadaly nepřirozeně, tak podivně nehybně. Ale nejhorší byly ty oči. Místo obyčejných očních bulev mu v očních důlcích plály dva bílé ohně. Ostré a nebezpečné. Nevydávaly světlo, ale přesto pohled do nich byl až nepříjemně jasný.
---Až teprve jako poslední si všimla dívka rány ze strany na jeho krku. Byla táhlá a otevřená, ale krev z ní ven netekla. Byla jistě smrtelná. Musel jí stvořit nějaký velmi ostrý meč nebo dýka. Na první pohled to vypadalo jako profesionální práce. Žádný člověk by nedokázal přežít takové zranění. Zalapala po dechu.
---"Jsem nemrtvý. Nepotřebuju tu tvou deku, mráz je to poslední co by mě trápilo. Nemusím jíst, nemusím pít. Ani mé oči už nedokáží plakat. Jsem už vlastně mrtvý. Jen magie mě drží na nohou a bude držet i dál, dokud se tohle tělo nezničí na prach. Chápeš to maličká? Bojíš se mě? To je dobře. Tak utíkej, utíkej pryč co ti tvé smrtelné nožky dovolí." zavrčel nepříjemným hrdelním hlasem na zděšenou dívku.
---Ale ta nebyla nejprve schopna pohybu. Dívala se na něj a zrychleně dýchala. Potom si naštěstí znovu nandal kapuci, takže se nemusela dívat do těch dvou bílých plamenů, ale ten pohled v ní zůstával. Hluboko v hrudi. Drásal.
---"N-na tom přece nezáleží." vyhrkla rychle a rozrušeně. Hlas se jí jenom třásl, stejně jako nohy a ruce. Položila před něj na zem teplou deku a udělala několik nejistých kroků dozadu. Srdce jí bušilo navzdory jejím slovům na poplach. Nedokázala to udržet. Slýchávala hrozivé příběhy o oživlých mrtvolách a bála se jich. Dříve jim ani moc nevěřila.
---Otočila se rychle na patě a rozeběhla se pryč. Nevšímala si ničeho kolem. Ani okolí neviděla. Jen slepě běžela vesnicí. Několikrát zakopla a málem i upadla. Ale to vše nebylo podstatné.



---"Ani nevím jak jsem se tam dostala. Ani nevím že jsem usnula. Vím jen, že jsem se najednou probudila daleko za městečkem. Vedly tam mé zmatené stopy. Asi jsem byla unavená. Ležela jsem na zemi, ale nebyla mi zima. Přišlo mi to zvláštní.
--- Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že jsem zabalená v dece. Té teplé dece, kterou jsem nechala před nemrtvým. Vím, že mě to vyděsilo. Rychle jsem se posadila a zarazila se. Hleděla jsem přímo do těch bílých neživých očí. Chtěla jsem vykřiknout, ale hlasivky mi to nějak nedovolily. Byla jsem tak vystrašená že jsem nedokázala ani křičet.
---A pak mě to zarazilo. Ty oči... byly jiné. Né tak ostré. Skrývalo se v nich i něco jiného, co mě naprosto překvapilo a zadusilo mou poslední snahu o výkřik. Byla to starost.
---´Jsi v pořádku?´ zeptal se mě tím trhavým hlasem a naklonil hlavu na stranu.
---´Zabiješ mě a sežereš?´ vyhrkla jsem na něho a schoulila jsem se do klubka.
---On si ztěžka povzdechl. ´To sis asi spletla příběhy, my vystrašené malé holky nejíme. Jen tu procházím. Až přestane sněžit zase půjdu dál, svou cestou.´ pravil tehdy a já se na něho dívala s novým pohledem v očích.
---Ani nevím co to do mě tehdy vjelo, ale děkuji za to všem různým bohům a démonům. Kdybych to neudělala, nebyla bych teď tady. Protože jediná věc, která mě v ten moment napadla říct, byla:
---´Vezmi mě s sebou!´
---A tak trochu podivně započalo naše dobrodružství..."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama