Střípek sna VIII.

3. března 2013 v 1:49 | Wlcky |  Střípky sna
Modrá obloha

---Nevrčel, jen tam stál. Nehnutě jako majestátná lví socha s pohledem plným těžce pokoušeného sebeovládání. V jiné situaci bych ho za to obdivovala, tak jako většinou.Obdivovala bych to držení těla, vnitřní klid i způsob jakým se stavil ke svým morálním zásadám.



---V jiné situaci. V jiné situaci bych tu nestála a nemusela se dívat do jeho očí s pocitem sebezklamání. Tak totiž na mě působil jeho pohled. Nepřála jsem si tu stát proti němu, opravdu. V těch oříškově hnědých očí s příměsem rudé jsem viděla i jeho zklamání. Věřil ve mě. A já v něho...
---Zatímco on byl klidný, až chladný, já se zmítala na pokraji šílenství a vlastní nejistoty. Tyto dvě části ve mě vždy sváděly boj. Vždy jsem nakonec poslechla svou nejistotu. To jsem teď musela změnit. Vždyť šílenství bylo lákavé a daleko útulnější než Nicota kam bych se vrhla, kdybych tu nestála před jednou z mnoha překážek. Před ním.
---Několikrát jsem přešlápla ze strany na stranu, ocas mi při tom létal do všech stran a divoce se zmítal. Hlavou mi poletovaly různé myšlenky. Dokonce některé, které se netýkaly daného okamžiku. Vzpomínala jsem na svůj první let, na chuť masa Mořské bestie, na bujaré oslavy dne Lunoklaní,... Nahodilé vzpomínky mě ovládaly a já se tomu nemohla bránit.
---Musela jsem to přijmout. ´Šílenství! Šílenství! Šílenství!´ Pulzovala mi hlava. Nejprve mírně a jemně, ale pak s narůstajícím důrazem a agresí.
---Skočila jsem do strany a zaryla drápy do země. Všechny moje pohyby byly naprosto nepředvídatelné, ale i pro mě. Nebyla jsem zcela pán svého těla.
---On to vše sledoval. Cítila jsem z něho strach a obavy. Ne o sebe, ale o mě. Tento strach mu sundal masku klidného sebevědomého postoje a ukázal jeho ztrápenou tvář. Litoval mě, převelice mě litoval. Chtěl mi pomoct. Netušil, že už to nebylo možné. Byl mým učitelem, zastáncem ale i přítelem. Bolel mě ten pohled někde hluboko v rozedrané a znovu sešité duši. Chtěla jsem se zastavit, nechat toho a zapomenout na to, ale pak jsem si vzpomněla proč to vlastně dělám. Ta vzpomínka byla tak jasná až mi na pár okamžiků zastínila vidění. Měla jsem pocit, jako by stál přímo přede mnou a promlouval ke mne. Velký šedý lev se šesti ocasy a s chůzí lehčí jak vánek. Vzpomínka na společně strávené dny Rudého slunce. Tehdy jsem poprvé poznala jak jsou pravidla smeček nespravedlivá. Tehdy jsem poprvé ucítila prohnilost Kultu a od té doby jí nepřestala cítit.
---Otřásla jsem se a několikrát mohutně zamávala kožnatými křídly na mých zádech až se tráva kolem mě položila a druhému lvovi naproti mě, mému učiteli, se zavlnila tmavá hříva a bílá pírka jeho složených křídel.
---"Lingair..." Promluvil opatrným hlasem. Na konci mého jména mu hlas odumřel, jako by nevěděl jak pokračovat. Neříkával mi často celým jménem. Jen při zvláštních příležitostech kdy mi chtěl připomenout můj původ, můj šlechtický původ. Kdy jsem se nechovala jak se patří. A kdy jindy než teď by byla vhodná doba na mé jméno Lingaire?
---Přesto bylo vidět, že má něco na srdci. Něco těžkého a důležitého. Jen chtěl abych ho pozorně poslouchala. Těžko hledal slova. Poslední věc, kterou by chtěl, jsem byla já na popravišti Kultu. Možná by mě i jeho slova zajímala... ale nebyla jsem sama sebou. Každé slovo od učitele mohlo podkopat mé přesvědčení. Věděl jaká jsem a co na mě zabírá.
---Znenadání jsem vyrazila vpřed. Jako blesk rychlá, jako smrt přesná a jako hurikán nepředvídatelná. Využila jsem momentu jeho nepozornosti. Byl přemožený city, tedy slabý. Nemohl čekat můj útok, protože ani já ho nečekala.
---Vycenila jsem ostré tesáky a hluboce, a zároveň trochu zoufale, vrčela. Můj útok byl přímý a trochu těžkopádný, ale měl být efektivní. Byla jsem si tím tak jistá až jsem přehlédla jednu věc. Jeho obličej. Byl znovu ledově klidný a připravený. Druhé věc kterou jsem nepromyslela byla ta, že můj učitel byl mistr ve svém umění.
---Ani nevím jak se to stalo. Běžela jsem rychle a nebezpečně přímo k němu, byla jsem už téměř na dosah, když jsem se ocitla na zádech s černými křídly nepřirozeně zmuchlanými pod sebou. ´Opravdu bývá ta obloha tak modrá?´ Napadlo mě zcela nelogicky k tomuto okamžiku když jsem se zadívala nad sebe na neuvěřitelné modravé nebe.
---Druhý lev mě přimáčkl tlapami k zemi abych se nemohla hýbat a bránit. Znovu mi to připomnělo rozdíly mé síly oproti jeho. Připadala jsem si jako bezbranné lvíče a to se mi nelíbilo. Přesto jsem se nechala. Nebránila jsem se a jen se na něj dívala. Jeho bohatá hříva mi zastínila oblohu. Neměla jsem se kam jinam dívat a ani jsem nechtěla. Jeho hnědo rudé oči pro mě teď byly důležité. Nebylo pro něj nic těžkého mému bezhlavému útoku zabránit.
---"Lin..." Znovu řekl mé jméno, ale jen ve zkrácenině. Uvědomila jsem si že chce, aby to znělo důvěrně, jako dřív.
---Překvapeně jsem zamrkala a rozevřela na něj své velké tmavě modré oči. Až moc dobře jsem si uvědomovala svou náhlou roztomilost. A také to, že učitel má pro mě slabost. Mohla jsem vypadat jako bych právě vystoupila z nějakého tranzu a nic si nepamatovala. Naoko zmateně jsem se rozhlédla kolem a nakonec se zadívala do jeho očí.
---A viděla jsem reakci. Cítila jsem, že znejistěl a uvěřil mi. Držel mě přitisknutou na zemi. Byl blízko, příliš blízko na příliš rozdílná postavení našich stavů. Přeci jenom jsem byla princezna. Zrozpačitěl. A já, aniž by to bylo součástí mého hereckého talentu, jsem zčervenala.
---A pak... Naprosto bez jakékoliv přípravy jsem sebou prudce trhla a začala sebou cloumat. Můj mistr to nečekal, byl příliš zaskočený, a mě se podařilo vyprostit jednu tlapu zpod té jeho. Na nic jsem nečekala a ohnala se mu ze strany po hrudníku. Našla jsem svůj cíl. Drápy protrhly kůži. Ale pak sjely po kosti žebra až to nepříjemně zaskřípělo. Nejspíš jsem na kosti nechala rýhu, ale to bylo vše. Nepodařilo se mi ho nějak vážně zranit.
---Druhý okřídlený lev se rychle vzpamatoval. Jako by ho zranění, z kterého začala téci hustá tmavá krev, vůbec neomezovalo. Zamračil se. Bez problémů vzal zpátky situaci do svých tlap a uvěznil i mou osvobozenou packu. Tentokrát to udělal ještě obezřetněji abych se mu znovu nevysmýkla.
---To mě ještě víc naštvalo. Začala jsem po něm chňapat tesáky ač jsem věděla že takovou chybu, aby se přiblížil k mé tlamě, neudělá. Nemohla jsem dosáhnout daleko. Byla jsem bezbranná, vydána na pospas tomuto lvovi, který mi byl po dlouhý čas nejlepším přítelem. A já se na něho před pár okamžiky pokusila zaútočit s úmyslem ho vážně zranit. To bylo přeci moc... až moc jako Kult. To po nás chtěli, abychom se zabíjeli navzájem. Copak to nevidí?
---"Lin přestaň! Tohle nezabere. Jsi stěží dospělá a navíc drobná lvice, nemáš proti mě šanci a to víš." Okřikl mě ostře a v očích mu plál rudý plamen. Ostrost jeho slov opravdu způsobila, že jsem přestala. Byl to můj učitel, jeho slova bývala pro mne zákony. Měl pravdu, a já to věděla. Ale neměla jsem jinou možnost. Nechtěla jsem se dívat do jeho očí. Nevydržela bych ten pohled.
---"Poslouchej mě chvíli prosím, ano?" Řekl, ale vůbec to neznělo jako žádost, ale spíš jako příkaz. Nereagovala jsem. Jen jsem se dívala někam jinam, ale byla jsem potichu. Vzal si to jako souhlas. Mezitím mi hlavou kolovaly nejrůznější myšlenky. Hlavně jsem se snažila vymyslet něco, jak se odsud dostat, než by mi mohl začít usilovat o život. Ale pak jsem se zarazila. ´On by mi přeci nikdy na život nesáhl, nikdy by mě nezranil.´ Uvědomila jsem si ponuře a pomalu jsem se mu zadívala do očí. ´Ó Sluneční zrádce *... proč jen musí stát mezi mnou a Kultem právě on?´ Pronesla jsem v duchu otázku k božskému ochránci lvích duší. V odpověď jsem doufat ani nemohla.
---"Vím jak se cítíš." Pronesl opatrně a vhodně volil slova. "Známe se dlouho..."
---´Až moc dlouho.´ Pomyslela jsem si v odpověď.
---"...a nikdy jsem nechtěl víc než tvé dobro."
---´Pak mě tedy pusť.´
---"Máš pravdu. Kult je prohnilý a špatný. Dělá spoustu špatných věcí..."
---´O ničem nevíš... jak bych se ti jen mohla zmínit o Reakwanovi? Zlomilo by tě to.´ Pomyslela jsem si se vzpomínkou na až děsivě krásného a mocného lva se šesti ocasy.
---"...ale vede nás. Bez něj by naše smečky zemřely už dávno."
---´Raději žít jako slepé ovce?´
---"Má krutá a nespravedlivá pravidla, ale budeš-li podle nich žít, můžeš být šťastna."
---´Pravidla? Tyranie to je. Pravidla by měla být spravedlivá.´
---"Máš větší šanci na štěstí než kdokoliv z nás, princess yangu. Nepromrhej ji." Domluvil a já se na něho upřeně dívala. Nenapadla mě žádná odpověď. Neexistovala. Měl pravdu. Navíc ještě použil slova ve svém původním jazyce, znamenající má princezno.
---Sklopila jsem mírně zahanbeně zrak. Všechno šílenství, které se do mě za můj vztek a bezmoc dostalo, vyprchávalo pozvolna pryč. Cítila jsem se jako po pořádném úderu do hlavy. Ale přesto jsem začínala vnímat lépe a méně roztroušeně. I myšlenky se mi začínaly srovnávat.
---"Kanaigi..." Promluvila jsem nahlas po opravdu dlouhé době. Odmlčela jsem se a přemýšlela nad opatrnou otázkou, kterou jsem mu hodlala položit. Zároveň mě napadlo, že jeho jméno je jen zkomolenina jména znamenající věrný a loajální. Přes všechno nade mne nezanevřel. Možná to byla chyba.
---"...pověz mi, prosím, proč zrovna ty zastáváš pravidla Kultu?"
---Velký lev nade mnou se zarazil a pozvolna vystřídal svůj zamračený výraz za výraz nechápavý, ale zároveň radostný nad tím, že jsem zpátky při smyslech a mluvím s ním. Přesto mě stále držel na zemi. Rána od mých drápů stále trochu krvácela, ale okřídlení lvi se hojí rychle. Vůbec jsem mu to tedy neměla za zlé. Jen mi trochu vadilo porušení osobního prostoru, ale Kanaigi mi byl ze všech přátel nejbližší. I když jsem věděla že on by si přál něco jiného. A udělala bych teď cokoliv abych nějak mohla odčinit rýhu od mých drápů na jeho boku.
---"Proč zrovna já?" Zopakoval část mé otázky protože nechápal proč zdůrazňuji jeho. Pokud vím, vždy žil podle svého nejlepšího svědomí, ale zároveň i pravidel ostatních a Kultu.
---Nedokázala jsem se mu podívat zpříma do očí. Věděla jsem ještě před položením otázky, že to nejspíš nepochopí. Zčervenala jsem. Nevěděla jsem jak to přesně říct.
---"Protože... jedno z pravidel Kultu praví, že... že vyšší a nižší stavy se nesmí ... mísit." Dostala jsem ze sebe, zase nejistě. Když odcházelo šílenství, vracela se nejistota. Tak to bylo a mělo být. Ale návrat zpátky ke své původní povaze je nepříjemný. Šílenství a nejistota jsou jako dvě kůže, a ani jedna z nich mi přesně nesedí.
---Vzhlédla jsem a zahlédla v jeho hnědých očí s příměsem rudé zablesknout pramen pochopení.
--- "Odpusť... slyšela jsem ta slova, která jsi pronášel pod vodopády, když jsi si myslel, že jsi sám." Přidala jsem další kapku. Opravdu mi to bylo líto, ale alespoň jsem se dozvěděla pravdu o svém učiteli.
---Kanaigi na mě chvilku jen hleděl, jako by nevěděl co na to říct. Pak náhle pustil všechny mé tlapy, ale stále byl nade mnou. Teď už mě nedržel pod sebou násilím, ale čistě svou přítomností. Nevěděla jsem co by se mohlo stát, tak jsem se vstát raději nepokoušela.
---"Pak tedy znáš i odpověď na tvou otázku. Ano, to vše je pravda. Každé porušení pravidel se krutě trestá. Slova pronesena pod vodopády musí zůstat jen tam. Pokud by se donesla Kultu, měla by jsi problémy i ty a to nedovolím." Všechno to řekl vyrovnaně, ale bylo jasné že uvnitř vůbec klidný není. Špička ocasu se mu míhala ze strany na stranu jako neposedný had. Přesto jsem nemohla jinak než obdivovat jeho sebeovládání, které mě vždy chybělo.
---"Nesouhlasím zcela s tvými rozhodnutími. Nelíbí se mi, že se vrháš bezhlavě vstříc šílenství a Kultu i když víš, že nemáš moc naděje..."
---"Naděje je vždy." Skočila jsem mu do řeči, ale nevšímal si toho.
---"Pro tebe mohu udělat jen jednu věc, zamést stopy." Dořekl a odhodlaně se na mě podíval. Pak na chvíli znejistěl a zrozpačitěl. Pomalu se ke mně sklonil. Očima se díval do těch mých, jakoby hledal nějaké známky po nesouhlasu, ale jediné co našel v mých modrých očích, bylo překvapení. Otřel se mi čumákem o čumák a políbil mě. Rychle a obyčejně, ale přesto do toho dal všechny city, které mistr válečník dovedl darovat.
---Zamrkala jsem a zčervenala, jako většinou. Dívali jsme se jeden druhému zblízka do očí a snažili se přijít na co ten druhý myslí. Odhodlala jsem se. Natáhla jsem se a věnovala mu další polibek. Ale tentokrát jsem v něm setrvala déle a užívala si každé sekundy. Odtrhla mě až vzpomínka na Reakwana, šedého šestiocasého. Sklopila jsem zahanbeně pohled.
---Kanaigiho to překvapilo, to jsem dokázala poznat. Nejspíše nevědomky se na jeho tvář vloudil úsměv, který ale rychle pohasl. Ustoupil ode mě a nechal mě vstát. Mezitím se rozhlížel kolem, jestli nás náhodou někdo neviděl. Protože to by byl opravdový problém.
---"Běž, princess yangu Lingaire... Lin. Bež jako by jsi za ocasem měla samotného Slunečního zrádce a nezastavuj se dokud tě nebude bolet každý sval v těle. Budou tě pronásledovat. Kult vždy bdí. Ale ty jim dovedeš uprchnout. A pak jim zasaď smrtelnou ránu do srdce." Prohlásil pevně a jak tam stál, znovu vypadal jak majestátná lví socha. Pevná ve svých přesvědčeních a hrdá ve svých skutcích. Musela jsem se nad tím pousmát. Srdce měl podle všeho křehké. Možná až moc.
---"Sbohem." Zašeptal poslední slovo a otočil se k odchodu. Věděla jsem že zakrýt mé stopy bude těžké. Až moc magie se vyskytovalo v okolí. Ale také jsem věděla, že on to zvládne. A rána na jeho hrudníku už nebyla téměř ani vidět. Rychlost léčení okřídlených bývá až neuvěřitelná.
---"Žádné sbohem, ale na brzkou shledanou Kanaigi." Zvolala jsem za ním a otočila se na svou vlastní cestu. Zhluboka se nadechla a z místa vyrazila co nejrychleji jsem dokázala.
---Běžela jsem a běžela. S myšlenkou v hlavě a s písní na rtech. Běžela jsem a když už mě nesnesitelně bolely nohy, letěla jsem po čisté obloze. A když mě už bolela i křídla, nutila jsem se do dalších úderů do chladného vzduchu. Kolem mne utíkal svět a já utíkala před ním.
--- "Opravdu bývá ta obloha tak modrá?" Vyslovila jsem nahlas svou myšlenku, protože tu nebyl nikdo, kdo by jí slyšel. Usmála jsem se a pokračovala dál na své cestě za zničení Kultu kvůli všem, které miluji.


--- "Hmm... to může být ještě zajímavé." Promluvil zvláštní melodický hlas z prázdnoty lesa, ze stínů i z kůry stromů. Nikde nebyl nikdo vidět, komu by ten hlas patřit mohl. Ale i přesto všechna zvířata se stáhla do bezpečí svých domovů, rozhodnuta tam dlouhou dobu zůstat. Ze strachu.
--- A pak tam najednou byl. Seděl na vysoké větvi stromu, nedaleko místa ´souboje´ dvou okřídlených lvů. Pernatého tmavého lva a kožnaté bílé lvice.
---Seděl tam téměř nehnutě, jen špička jednoho ze šesti ocasů zlehka poťukávala na kmen listnatého stromu.
---"Velmi zajímavé..." Řekl zamyšleně ten šestiocasý a vyslal lehké magické volání pro svého služebníka. Aniž by se nějak rozpakoval, jednoduše seskočil z vysokého stromy dolů. Většině tvorů by to minimálně zlomilo nohy, ale u tohoto stvoření, ať už to bylo cokoliv, to vypadalo jen jako lehký seskok.
---"Volal jste mě pane?" Otázal se tichý a pokorný hlas za zády šestiocasého. Stála tam postava oblečená celá v černém a s kápí na hlavě. Před několika okamžiky bylo místo, kde teď stála, jistě prázdné a ani nikde poblíž se nikdo kromě šestiocasého nevyskytoval. Zvláštní aura tu zanechávala nasládlou vůni připomínající pomeranče.
---"Trvalo ti to dlouho." Poznamenal s úšklebkem šestiocasý když se otočil na svého služebníka.
---"Omlouvám se pane, Věž Posledních paprsků je až za Maroiským oceánem. Magické volání takovou vzdálenost nepřekoná okamžitě." Vysvětlila co nejstručněji postava a přitáhla si blíže k tělu černý plášť, jako by jí byla zima.
---"Odpuštěno."
---"Děkuji můj pane."
---"Víš, co se tu stalo, můj nejmilejší lovče?" Otázal se šestiocasý a zničeho nic nabyl lidskou podobu. Jen uši a ocasy byly vidět, ale jen v jakési éterické sféře. Nejspíše aby si připomněl svou moc. Zlehka se usmál a pak nespokojeně začal namotávat pramínek dlouhých bílých vlasů na prst. Lidská schránka byla mladá a svěží. Průzračně modré oči a bílé vlasy ale podtrhovaly ne úplně lidský vzhled.
---Lovec se rozhlédl rychle tmavě modrýma očima a zlehka přikývl. Nad svým oslovením nedal znát jedinou emoci, ale když dokončil prohlížení okolí, vytřeštil oči.
---Šestiocasý v lidské podobě se tomu výrazu hlasitě zasmál smíchem, při kterém ptáci odlétají z větví široko daleko. Jenže všichni ptáci už utekli silou energie uchované v šesti ocasech, takže následovalo jen prázdné ticho.
---"Co uděláme s tím lvem?" Zeptal se lovec poté, co nabyl zpátky svůj nečitelný zjev.
---"Zabít."
---Postava v kápi přikývla. "A má sestra?"
---"O tu lvici se bát nemusíš, Akiko." Řekl ledabyle šestiocasý a pustil pramínek svých vlasů. Místo toho udělal krok ke svému služebníkovy a stáhl mu kapuci z hlavy. Zpod ní se okamžitě vylila záplava černých kadeří sahajících až pod boky. Drobná bledá dívka vzhlédla a přímo se zadívala do světle modrých očí svého pána.
---Šestiocasý vzal jeden z jejich pramínků vlasů a prozkoumal ho. "Chtěl bych mít tak roztomilou schránku jakou je tvé tělo, ale další takové už nenajdu. Tvá starší sestra skončila bez vzpomínek v těle lvice a ukrást tělo takovému nevinnému stvoření, jakým jsi ty, by byl hřích."
---"Jako by Vám hříchy dělaly nějaký problém, Hikaru. Nebo mám spíše říkat Reakwane?" Odvětila přidrzle dívka a neohroženě se mocnému nelidskému stvoření před sebou dívala do tváře. Oslovený jí pohled oplatil s naoko zamyšleným výrazem.
---"Mě bude stačit, když mi budeš říkat miláčku nebo má lásko. Ve vynalézavosti meze nekladu." Řekl s rozpustilým úsměvem a pustil černý pramen mírně vlnitých vlasů. Místo nich chytil dívku za bradu a zaklonil jí hlavu. Byl vyšší než ona, proto mu dívka stále hleděla do očí, teď opravdu z blízka. Jejich obličeje se téměř dotýkaly. Ale její pohled se změnil. Vypadala teď až plaše, jako když v lese spatříte srnu a ona neví, jestli jí chcete ublížit či nikoliv. Jako by každou chvíli chtěla utéct, protože se schovává v příliš úzkém stínu**.
---"Miluji tuhle tvojí změnu chování. Ze šelmy kotětem a zase nazpátek. Jak roztomilé." Poznamenal šestiocasý a přejel dívce jemně prstem přes plné rty. Cítil jak se dívka lehce zachvěla i když na sobě nechtěla dát nic znát. Na to jí znal příliš dobře. Neuměla ani pořádně lhát, natož zastírat. Tedy alespoň ne jemu. Znovu se usmál a začal se sklánět aby jí věnoval jeden ze svých nejlepších polibků, které si nechával pro ni.
---"Myslím že bychom měli dořešit věci ohledně Kultu, můj pane." Vyhrkla příliš rychle aby se to dalo brát jako klidná námitka. Jinak téměř bílé tváře měla nyní červené, aniž by s tím mohla cokoliv udělat. Vždy v takových chvílích zrudla, stejně jako její sestra. To byly jediné věci, kterými si byly podobné. Tmavě modré oči a červenání.
---´A teď musím snášet útlak a jakékoliv rozmary jednoho rozpustilého démona. Mezitím co má sestra žije v hraném nebezpečí, bez vzpomínek a v podobě okřídleného lva. Hikaru si s ní pohrává a já se musím dívat.´ Pomyslela si s pohledem upřeně zahleděným do pronikavých očí šestiocasého. ´Měla bych být vděčná. Přece jenom Kasumi... tedy teď Lingair... už měla být mrtvá. Ta vážná zranění by nepřežila ani kdyby se jí dostalo okamžité pomoci od nejlepších kleriků. To on... on přišel a nabídl se, že dovede vrátit život Kasumi. Řekl mi, že to může být jiné a že není zaručený úspěch. Ale já souhlasila se vším. I s prací pro něj. Má přítomnost tu je jen mé vlastní rozhodnutí.´ Dokončila myšlenku a počkala na reakci pána na její slova.
---Šestiocasý se skutečně zastavil jen kousek od rtů černovlásky. Opětoval jí pohled celou dobu, co přemýšlela. Dívka se marně snažila už nějaký čas zjistit, jestli její pán dovede číst myšlenky nebo ne. Byl mocný, ale tímto si nebyla jistá. Byl dobrým hercem a pokud o něčem nechtěl aby to věděla, neměla moc možností jak se to dozvědět.
---"Správně, Kult čeká. A na tyto věci budeme mít čas později. Nic se nemá uspěchat, že?" Poslední věta byla sice formulovaná jako otázka, ale vyzněla jen jako konstatování. Mrkl na ní a pohladil jí lehce po tváři.
---"Tak půjdeme Aki." Oznámil hlasitě když se proměňoval do jiné podoby, tentokrát své vlastní. Na místě, kde před chvílí stál děsivý ale pohledný muž, teď stála velká šedo bílá šelma se svaly rýsujícími pod kůží a planoucíma modrýma očima. Působil vskutku impozantně a sebevědomě. Každý krok byl naplněn elegancí a tichostí, která často působila smrtelně. Pod jeho drápy by jste se nechtěli dostat ve zlém. Samozřejmě měl vidět všech šest ocasů.
---Věděl, že pokud bude dívka chtít, může být na místě téměř okamžitě. A i on to často dělával i když to stálo hodně energie. Ale přicházely chvíle, kdy měl chuť se proběhnout a cítit vítr v srsti. A to byl i tento okamžik. Nechal tam stát drobnou dívku v černém plášti samotnou uprostřed lesa. Nebál se o ní. Věděl, že je silná a překvapivě dobrá lovkyně... ať už čehokoliv. Bál se jen jedné věci. A tou byla její nepřízeň. Nechtěl si jí proti sobě poštvat. Byla dobrá jak jako zabiják, tak jako přítelkyně a doufal že zanedlouho i jako milenka. Děkoval osudu za náhodu, která ho přivedla v ten den k její umírající sestře. Zoufalá Akiko byla připravena obětovat cokoliv. Čekala od démona obchod duši za duši, ale na co by mu byla jen její duše, když jí může mít celou.
---S těmito myšlenkami odběhl pryč, směrem k místu setkání Kultu. Kult tu vždy byl, je a bohužel bude skutečný. Řídí věci o kterých si někteří nenechávají ani zdát.
---Modrooká dívka zůstala stát v lese. Bosa. Na sobě měla jen krátké černé šaty a celá byla zachumlaná do nepříliš teplého pláště. Otřásla se zimou. Nikde kolem skoro nikdo nebyl až na několik zvířat, která se po odchodu démonické šelmy rozhodla vyrazit ven. Dívky s vůní po pomerančích a květinách se bát nemuseli, to věděli.
---Rozhlédla se po milém lesíku a nemohla se neusmát. Cítila rosu na bosých nohách a svěží vzduch v plicích promísený s vůní stromů. To bylo pro ní krásné místo. Hikaruúv zámek byl velkolepý a honosný, ale chyběla tam zeleň a zvěř. Obzvláště zvířata se démona bála. Chápala to, ona byla svým způsobem také zvíře.
---Pečlivě si srovnala vlasy pod kápi, kterou si přetáhla přes hlavu. Takto z ní opravdu moc vidět nebylo a to bylo účelem. Zaklonila hlavu a zadívala se skrze koruny stromů na nebe nad nimi.
---"Opravdu bývá ta obloha tak modrá?"


Vysvětlivky:
---* Sluneční zrádce (Světlý rytíř, Zloděj plamene) - nejnadanější z učedníků Slunce, který zradil své bratry a lstí svedl Dceru měsíce (Vlčí duch, Půlnoční árie), což vedlo ke stvoření prvotního vlkodlaka a několika dalších temných stvoření. Mezi lvy bývá často považován za boha nebo jakoukoliv jinou nadpozemskou bytost.
---** schovává se v příliš úzkém stínu - verze českého: balancuje na příliš tenkém ledě
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama