Walecie II.

14. září 2017 v 0:29 | Wlcky |  Povídky



Klesala jsem stále níž a níž. Poslední doušek kyslíku už dávno opustil mé plíce. Světla z hladiny se postupně vytrácela a svět kolem mě byl stále temnější a temnější. Stíny lačných predátorů kroužily kolem ve smrtícím sevření. Blížili se. Černé vlasy se kolem mě svíjely jako chaluhy. Snad se ještě stále snažily něčeho zachytit. Snad se toužily spojit s mrazivou vodou. Mé srdce se s ní už dávno spojilo. Tohle byl konec. Můj konec. Tak takhle vypadal. Po všech těch letech zavřená ve věži byl mým koncem hluboký oceán. Bylo to nečekané. A ironické. Když za ta léta v osamění mohl původně právě hluboký oceán a širá moře.
Zavřela jsem oči.
Můj otec. Král. Král velkého ostrovního království. Muž s nezměrnou mocí. Hrdý vladař a příšerný otec. Když se proti němu ostatní království spojila a vytáhla proti němu do války, nedokázal si přiznat svou porážku. Místo aby se vzdal, on pokračoval v bojích. Tisíce umírali v té strašné válce za jeho jméno. Neměl žádnou naději na vítězství.
Dokud jednoho dne nesestoupil do zakázaných jeskyň Bělonocí a když se odtamtud navrátil, bůh stál na jeho straně.
Je tu důvod proč jsou Bělonoční jeskyně zakázány. Dříve v nich lidé, šamani divokých klanů promlouvaly se svými bohy. Obětovávaly jim cokoliv, co je mohlo ukojit. Ve strachu z jejich hněvu a ve víře v jejich milosrdenství. Ovoce, zvěř i své vlastní děti. Bohové si brali cokoliv, co se jim zamanulo. Byli mocní, tak mocní. A s každou další obětí, s každým dalším následovníkem jejich moc stále rostla. Vábili nevinné a ovládali svými slovy. Příslib moci, příslib bohatství. Lidé proti sobě válčili hrůzné bitvy ve jménu svých bohů. Pro jejich potěšení. Pro jejich zábavu. Každý člověk žil ve strachu, že se zprotiví svým bohům. Že jeho dítě bude vybráno jako obětina. Že jeho bratr postaví se proti němu a jeho žena se sama zabije aby se mohla připojit k Velké Matce v nekonečnu.
Bohové byli strašliví a krutí. A proto proti nim lidské kmeny povstaly. Obětní oltáře se rozbíjely, chrámy bořily a kněží upalovali. Cokoli, co neslo znak nějakého boha, bylo strženo a zničeno. Jejich jména se zapomněla, zmizela společně s knihami. A bez jejich jmen, nebylo komu obětovat. Jejich moc pomíjela a pomíjela, dokud se z nich nestal jen stín jejich předchozí slávy. Náladové přízraky kazící mléko a přivolávající bouře.
Dokud můj otec nepřinesl jméno Boha všech moří z prastarých síní Bělonocí. Ve své hrozné pýše si snad myslel, že může boha obalamutit. Přísahal mu, že pokud mu pomůže vyhrát tuto válku, dá mu cokoliv, o co bůh požádá.
A válku opravdu vyhrál. Lodě útočících vojsk se lámaly o útesy, potápěly v bouřích a trhaly o nespatřené hrany. Vojáci byli zpustošeni obrovskými žraloky a strašlivými krakeny až se moře barvilo tou zkázou do ruda.
Ale když válka skončila a boje utichly, bůh, vyčerpán vším tím konáním, vyřkl svou cenu. Řekl si o královu prvorozenou dceru. Mě. A král se jeho přání vysmál. Porušil svou přísahu a odmítl mu svého jediného potomka dát. Před sebou měl vyčerpaného boha, který použil svou veškerou moc. A sám se stal pánem obrovského království. Nebál se slabého boha a nebál se jeho hněvu. Vyhnal boha ze svých zemí a dál vládl své říši.
Jenže svědomí mého otce trápilo. A strach. Obával se bohova návratu. Obával se ho tak moc, že se v noci budil s křikem a svou zbraň od sebe neodložil na více než stopu.
Nebylo mi ani sedm zim, když jsem ho poprvé potkala. Byl podzim a já si hrála na pláži za královskou zahradou. Jen tam stál a díval se na mě. A já z něho nemohla odtrhnout oči. Byl tak překrásný, jako obrázek z dětské knížky. Myslela jsem si, že je to víla. Nebo čaroděj.
Když jsem o něm pověděla svému vychovateli, zhrozil se. Slovo se okamžitě dostalo ke králi a ten, ve svém velkém strachu a potupení, mě dal zavřít do osamělé věže na osamělém ostrově. Tak vysoko od moře, jak jen to bylo možné. Ve víře, že je bůh stále příliš slabý, než aby mohl opustit svou doménu na takovou vzdálenost. Ve víře, že mě tam nikdy nenalezne.
Ale mýlil se.
Otevřela jsem oči.
Vypadal tak kouzelně jako ten první den, kdy jsem ho spatřila na pláži. Hladká pleť se barvila v různých odstínech modré a zelené až do mléčně bělavé. Překrásný štíhlý obličej a místo očí dvě nekonečné hlubiny. Zahalen v dlouhých chaluhách roztodivných barev, které za ním vlály jako obrovská křídla, která mohla pohltit cokoliv. I můj strach. I mou mysl. A můj svět.
Byl to sen. Myslela jsem si, že je to sen. Dívala jsem se do Jeho očí a nevnímala smrtící pálení svých vlastních plic. Mysl selhávala a můj život s ní. Ale On se mě dotkl. Ten jediný dotek. Mé plíce se zalily slanou mořskou vodou, ale jejich chlad už nebolel. Nadechla jsem se a žila jsem. Žila jsem.
Musel to být sen. Propadával se oceánskou hlubinou společně se mnou. Tak blízko, ale přesto mimo můj dosah. Díval se na mě jak klesám stále níž a níž. S pohledem chladným jako kus kovu a hlubokým, jako to nejtajemnější moře.
"V takové hloubce," zašeptaly jeho modravé rty, "vše, co se dotkne mořského dna, zůstane mořem. Navždy."
V tom pohledu bylo něco, co jsem nepoznávala. Ta nekonečná hloubka se stáhla kolem mě a začala mě děsit víc a víc. Musela jsem uhnout pohledem, nedokázala jsem to déle snést. A v ten moment jsem pod sebou spatřila sutiny. Trosky vysokých věží a mohutných staveb. Klesala jsem kolem nich v nehlučném pádu hlubinou. I v té temnotě jsem jasně rozpoznávala pobořené domy a chrámy. Místa, kde dříve musely být zahrady či velké síně. Táhlé promenády, nyní plné mořského písku a všemožných tvorů.
A pak jsem spatřila dno. Blížilo se ke mě jako já se blížila k němu. Nemohla jsem to zastavit. Nohy, ruce, nic mě neposlouchalo. Najednou jsem se toho dna bála víc než čehokoliv jiného. Vybavila jsem si Jeho slova. Navždy. Vzhlédla jsem k němu.
Díval se na mě a já to nemohla vydržet. Dno se ke mě pomalu blížilo a já nemohla nic udělat. "Prosím," chtěla jsem říct, ale nic nevyšlo z mých úst.
"Prosím, já se nechci stát mořem."


* * *

Probudila jsem se ve slunečních paprscích. Prsty jsem prohrábla měkký písek. Tak laskavě mě objímal a laskal po celém těle. Šimravé vlnky mořského přílivu mi zalévaly chodidla. Hladil mě jemný dotek slaného vzduchu.
"Má paní," promluvil kdosi starostlivým hlasem. Znala jsem ten hlas, i když teď byl jiný. Nemohla jsem přijít odkud ho znám. Připadal mi tak milý.
"Princezno Walecie, probuďte se!"
Otevřela jsem oči a vyděšeně nasála do nosu teplý vzduch. Nade mnou se skláněl muž s širokým obočím a rozcuchanými, hnědými vlasy. Díval se na mě vyděšeným pohledem. Byl to ten námořník s kloboukem.
"K-kde to...?" snažila jsem se promluvit, ale v hrdle se mi zadrhával veškerý vzduch. Trhnutím jsem se posadila a začala vykašlávat ze svých plic vodu. Dávila jsem se a zajíkala. Nemohla jsem popadnout dech.
"Paní, musíme rychle pryč," mluvil na mě podivný námořník, "nebo nás tady najdou."
"Kdo?" zkoušela jsem promluvit, ale nemohla jsem. Sůl mi dřela hrdlo a voda se nechtěla mých plic vzdát.
"Muži krále Gewira, má paní," pokračoval neúprosně starší muž. "Váš otec, má paní, Váš otec je mrtev. A Vy jste jeho jediná dcera."
 

Walecie I.

14. září 2017 v 0:26 | Wlcky |  Povídky

//Měla bych dopisovat povídky, nebo se soustředit na knihu. Ale ne, to já začnu úplně bez důvodu psát nový příběh. Nebo jen s jedním malým důvodem. Střípek sna. Takže, moc se omlouvám. Berte to jako malé procvičování mého stylu psaní. Ale upřímně, zajímalo by mě, kam bych se s takovýhle příběhem dostala... Fu fu fu...//



Dotek chladných prstů na mém těle. Jemný, snad až opatrný. Zarýval se do mých nahých zad jako drápy mořské bestie. Přinutil mě se chvět a přinutil mě se tisknout blíže k němu. A přesně to On chtěl.
Tiché tření látky o látku. Závěsy se ve slaném větru vzdouvaly v podivné harmonii. Unášely je vzdálené písně o nesplněných slibech a pomatených válkách, které se mě dotýkaly se stejnou měrou jako kovově chladné prsty mého násilníka. Marně jsem tápala, marně jsem prosila. Páska přes oči mi skryla celý svět. Celý můj svět. A Jeho tvář.
"Ženo má," zašeptal mi do vlasů hlasem plným mořské vody a zpívání sirén. Zalapala jsem po dechu, jako už tolikrát. Nemohla jsem se ubránit. Nikdy jsem to nedokázala.
"Ženo má." Přitáhl si mě blíže a objal silnými pažemi. "Chtěl nás od sebe oddělit."
Husí kůže se mi rozběhla po těle jako pramen ledové vody. "Můj otec?"
"Ano, tvůj otec," pokračoval s obličejem zabořeným v bledé kůži mého krku, "co porušil svou přísahu. A myslel si, že mě může zastavit. Že nás může oddělit. Tvůj otec, co tě zavřel do věže a myslel, že mě to zastaví. Že mě to odradí. A že snad zapomenu. Na svou ženu, co mi byla přislíbena."
"Můj otec," zopakovala jsem nejistě. Jeho hlas, jeho tvář. To vše mi už dávno zmizelo ze vzpomínek. Všechno se to událo tak dávno, pradávno. Neměla jsem dost síly ani příčetnosti abych si tu vzpomínku uchovala. Vše, co jsem znala. Celý můj svět. Všechno bylo zde, v mé věži. V mém jediném domově, kde jsem žila v osamění uprostřed knih a slaného vzduchu. Jen můj učitel mě mohl navštěvovat a mluvit se mnou na svých hodinách. Sloužící přicházeli a odcházeli bez jediného slova či pohledu. Bez jediného vlídného úsměvu. Bez kontaktu a laskavých slov. Jak jen jsem po nich toužila. Žíznila po nich. A On to věděl.
Odtáhla jsem se a nesměle ho políbila na ta kovově chladná ústa. Co jiného mi zbývalo. Bohu všech moří a oceánů se nedalo odporovat.

Angel - sms

25. srpna 2017 v 17:35 | Wlcky |  Cor Intus
Fu fu fu... je to ošklivý. Vůbec se mi to nelíbí. Ale na nic lepšího se teď nezmůžu, takže tady to máte. Další vlk ze smečky a mé povinnosti ilustrátora.

 


Nedosažitelná

18. srpna 2017 v 15:20 | Wlcky |  Životem se toulá...
K příběhu knihy Stín Podzimu
(Soutěž na smečce - slova k použití: lovkyně, matka, skokan, měsíc)

Seznam her

25. července 2017 v 21:44 | Wlcky |  Asi vás to moc nezajímá...
Dohrané:
  • Assasin's Creed
  • Assasin's Creed II
  • Assasin's Creed: Brotherhood
  • Assasin's Creed: Revelation
  • Assasin's Creed III
  • Assasin's Creed IV: Black Flag
  • Assasin's Creed: Rogue
  • Call of Duty
  • Call of Duty 2
  • Deep Sea Tycoon
  • Dragon Age: Origins
  • Dragon Age 2
  • Dragon Age: Inquisition
  • GTA Vice city
  • Mass Effect
  • Mass Effect 2
  • Mass Effect 3
  • Mass Effect: Andromeda
  • RollerCoaster Tycoon
  • SimCity 2000
  • The Elder Scrolls: Oblivion
  • The Elder Scrolls: Skyrim
  • The Sims 2
  • The Sims 4
  • Warcraft III
  • Zoo Tycoon

Rozehrané:
  • Assasin's Creed: Unity
  • Diablo II
  • Far Cry III
  • Mafie
  • World of Warcraft
Zavržené:
  • Fallout
  • League of Legends
  • Witcher

Those are rookie numbers!
Budu ráda za jakákoliv doporučení ;)

SP - 11.K.

25. července 2017 v 21:13 | Wlcky |  Stín podzimu
"Blíží se," oznámil vítr znenadání a nechal listí v korunách stromů tlumeně zaševelit v melodii jeho slov.
"O čem to mluvíš?" zeptal se nelibě šedivý Vlk a zastavil se pod jedním z prastarých stromů. Zaklonil hlavu k ztmavlému nebi za barvícím se listovím rozložitých větví stromového velikána. Už věděl, že nemá cenu hledat směr, ze kterého přichází hlas jeho tajemného spojence.
"Lidé," zaševelil jemný větřík.

SP - 10.K.

25. července 2017 v 19:12 | Wlcky |  Stín podzimu
"To tu bývá normálně tolik lidí, Syre?" zeptala se Akiko poněkud nejistým hlasem. Už z dálky zahlédly bílé hradby Ekas-te, které v pozdním odpoledni od sebe odrážely paprsky slunce s podobnou účinností jako zrcadla. Postavené z velkých kvádrů světlého kamene, vypínaly se hradby do značné výšky. Obrana města v minulosti překonala mnoho obléhání, po kterých na hradbách nezbyly skoro žádné stopy.
Ale oproti Ocasu svou velikostí připomínaly jen dětskou hračku.
Byl obrovský. Když ho Akiko poprvé spatřila, nedokázala tomu pohledu uvěřit. Nad městem se vypínal monstrózní kostěný oblouk z masivních nažloutlých obratlů. Vylézal ze země dál na jihu, kde se jaho ukrutný netvor rval ze země aby přelezl přes město a přelétl přes řeku a mohl se na druhé straně opět ukrýt do země, ze které vzešel.
Samozřejmě slýchávala o legendách a slýchávala o samotném Ocasu Draka, ale nic z toho jí nemohlo připravit na pohled, který se jí zde naskytl. Město pod Ocasem. Město tísnící se ve stínu pozůstatků dávného dračího aspektu, které by snad i po své smrti dokázal vyhladit celé město pokud by se jediný z obratlů uvolnil. Nedokázala by zde žít. Neustálý strach by jí budil uprostřed nocí a žádný z čarodějů by jí nedokázal přesvědčit, že jeho vnitřní magie nedovolí aby se ten kostěný monument rozpadl. Tak strašlivý se jí zdál.
Ale právě v tuto chvíli nebyl o mnoho více strašlivější než pohled, který se jim naskytl u brány.

Syrafel vypadal bleději než obvykle. Na její otázku neodpověděl, jen nasucho polkl s pohledem upřeným na tu masu lidí tlačících se do města. Měli s sebou vozy naložené zbožím a stačilo by i méně aby Syrafel pochopil, na co zapomněl.
"Sakra," zamumlal si pro sebe.

SP - 9.K.

25. července 2017 v 15:54 | Wlcky |  Stín podzimu
Ty oči byly tak nádherné. Chtěla se do nich dívat, to bylo vše na co teď dokázala myslet. Její hlava jich byla plná. Tak pronikavě fialová.
Zamlžil se jí pohled když jí její vlastní oči pokryl povlak slz. Rychle zamrkala aby se slz zbavila a mohla se znovu dívat do těch čarovných očí. Ale proč se jí chtělo tak plakat? Proč ty slzy nepřestávaly přicházet? Ať se snažila sebevíc, nemohl je zadržet. Stékaly jí bolestivě po tvářích, jako by je měla spálené do masa.

SP - 8.K.

25. července 2017 v 13:35 | Wlcky |  Stín podzimu
Kdysi, v době kdy zemi tvořila jen hlína a oheň, z nitra propasti tak hluboké, že v ní mizela samotná nicota, vystoupil Bůh všeho. Vystoupil z propasti a uzřel svou říši, tak pustou a neklidnou. Pozvedl ruce a v náhlém vzplanutí počal tvořit. Stvořil řeky, moře, rostliny i zvěř. Stvořil to vše, ale stále nebyl spokojen. I pozvedl hlavu k nebi a pomyslil si: "Bez strážců má zelená země zchřadne." Ve své nezměrné mysli spatřil tvory; od šupin se jim odráželo světlo hvězd a křídly svými mohli chránit co on sám vytvořil. Tak vznikli první draci, ochránci zemí a všeho v nich.

SP - 7.K.

24. července 2017 v 23:49 | Wlcky |  Stín podzimu
Spadané listí jim pod nohama šustilo při každém kroku a upozorňovalo celé okolí o jejich přítomnosti. Ale to jim nemohlo uškodit. V lese nebyl jediný tvor, který by se jim dokázal postavit. Predátoři tu byli oni.
"Alespoň na chvilku," zakňučel Athy když zakopl o kořen stromu umně schovaný v listí.
Akiko si skousla spodní ret a podívala se na své nohy. "Nesmíme. Jsme až moc blízko okraji lesa. Někdo by nás mohl vidět." Oba to věděli. Přesto představa proměny do své pravé podoby a překonání lesní cesty rychle a snadno lákala oba společníky. Lidská podoba byla praktická kvůli vzpřímené poloze a zručným rukám, ale pro pohyb v lese byla naprosto nevhodná. Tím, co by ve vlčí podobě neslyšně prolétli za desítky minut, se nyní prodíraly dlouhé hodiny. Jedinou nadějí jim zůstávalo, že les už začínal řídnout a blížit se ke svému konci.
Athy se zastavil, jak mu náhle nepříjemný pocit napřímil chloupky vzadu na šíji. Spatřil nepatrný pohyb nalevo od nich. Přikrčil se a reflexivně zavrčel na vetřelce.

Kam dál